PředmětyPředměty(verze: 978)
Předmět, akademický rok 2025/2026
   Přihlásit přes CAS
Genetika - MB140P17
Anglický název: Genetics
Český název: Genetika
Zajišťuje: Katedra genetiky a mikrobiologie (31-140)
Fakulta: Přírodovědecká fakulta
Platnost: od 2025
Semestr: zimní
E-Kredity: 5
Způsob provedení zkoušky: zimní s.:
Rozsah, examinace: zimní s.:5/0, Zk [HT]
Počet míst: neomezen
Minimální obsazenost: neomezen
4EU+: ne
Virtuální mobilita / počet míst pro virtuální mobilitu: ne
Stav předmětu: vyučován
Jazyk výuky: čeština
Úroveň: základní
Je zajišťováno předmětem: MB140P47
Vysvětlení: Soubory prezentací jsou studentům k dispozici na serveru Moodle. Od 2023/2024 nahrazen předmětem MB140P47 (změna kreditů). Studenti Bioinformatiky starších ročníků zapisují předmět dle svého plánu.
Poznámka: při zápisu přednost, je-li ve stud. plánu
Garant: doc. RNDr. Dana Holá, Ph.D.
Vyučující: doc. RNDr. Dana Holá, Ph.D.
Neslučitelnost : MB140P16, MB140P16E, MB140P47
Je neslučitelnost pro: MB140P47, MB140P16
Ve slož. prerekvizitě: MB110P99
Anotace -
Přednáška má za cíl seznámit studenty s oborem, v němž zejména v posledních letech došlo k výraznému informačnímu nárůstu. Umožňuje propojit klasické poznatky získané v průběhu vývoje genetiky jakožto oboru s nejnovějšími informacemi v souvislosti s genetickou diverzitou organizmů. Důraz je kladen především na propojení mezi obecně platnými zákonitostmi přenosu genetické informace a jejich molekulární podstatou. Studenti získají i základní informace o nejdůležitějších metodických přístupech a technikách používaných v klasické genetice, cytogenetice, molekulární genetice či strukturní genomice (sekvenování), a informace o možném využití genetických poznatků v praxi. Přednáška je doporučována především studentům bakalářského studia programů Speciální chemicko-biologické obory a Biologie ("bílý bakalář", "duhový bakalář") se zájmem nebo potřebou proniknout hlouběji do buněčně-molekulární úrovně genetiky.

UPOZORNĚNÍ PŘEDNÁŠEJÍCÍ: vzhledem k velkému rozsahu a relativní náročnosti témat (mnoho zcela nových pojmů a principů) doporučuji většinou studentům (zejména těm, kteří na střední škole nezískali dobrý základ z genetiky a buněčné biologie), aby si předmět zapsali spíše ve 2. ročníku studia. Poté, co projdete základní přednáškou z buněčné biologie, případně i základy molekulární biologie, se vám budou probíraná témata chápat pravděpodobně lépe (i když rozdíl v úspěšnosti mezi prváky a druháky nakonec vpodstatě není - jen to chce věnovat přípravě na zkoušku dostatek času)
Poslední úprava: Holá Dana, doc. RNDr., Ph.D. (09.08.2024)
Literatura -

Prezentace z přednášek slouží jako hlavní studijní literatura a jsou studentům k dispozici na platformě Moodle http://dl2.cuni.cz/ (ke vstupu do kurzu je potřeba klíč, který je studentům předáván na první přednášce). Studenti budou mít v rámci platformy Moodle k dispozici rovněž audionahrávky v mp3 formátu (konkrétní detaily k tomuto jsou uvedeny přímo na Moodle; audionahrávky jsou každoročně pořizovány nově, protože přednáška je samozřejmě alespoň v částech, které to vyžadují, vždy aktualizována).


Základní studijní literatura (VŠ učebnice genetiky) v češtině:

Snustad D.P., Simmons M.J.: Genetika (český překlad, Relichová a kol.). Masarykova univerzita Brno, 2009, 2018.


Základní studijní literatura v angličtině (kterákoli z následujících učebnic určených pro VŠ; vzhledem k tomu, že obvykle každé 3-4 roky dochází k novému vydání, je vhodné využít vždy nejaktuálnější verzi):

Snustad D.P., Simmons M.L.: Principles of Genetics. Wiley.

Klug W.S. et al.: Concepts of Genetics. Pearson Education, Inc.

Russell P.J.: iGenetics. A Mendelian Approach. Benjamin Cummings.

Griffiths A.J.F. et al.: Introduction to Genetic Analysis. W.H. Freeman and Company.


Ke každé z těchto učebnic existují doplňující "studentská průvodce", obsahující řešení všech příkladů uvedených v učebnici a různé další pomocné informace. Kromě tištěné formy je většinou najdete i v elektronické podobě.

Další doplňující literatura:

Pollard T.D. et al.: Cell Biology. Elsevier, Inc.

Alberts B. et al.: Molecular Biology of the Cell, W.W. Norton & Company

Nussbaum, McInnes, Willard: Klinická genetika


Pro případné doplnění chybějících středoškolských znalostí z genetiky:

Kočárek E: Genetika. Scientia, 2004.

 

Vážným zájemcům o genetiku a molekulární biologii je doporučeno rovněž sledování přehledových časopisů souvisejících s těmito oblastmi v rámci sérií Nature Reviews …, Current Opinion in …, Annual Review of …, Trends in …, a BioEssays

Poslední úprava: Holá Dana, doc. RNDr., Ph.D. (09.08.2024)
Požadavky ke zkoušce -

Zkouška je organizována PÍSEMNOU formou, až 2. opravný termín OPAKOVANÉHO zápisu předmětu je kombinovaná (písemná + ústní) zkouška před komisí. Komise je v těchto případech obvykle složená z dalších přednášejících genetiky na úrovni bakalářského studia na PřF UK. V případě, že k takové situaci dojde, student se NEZAPÍŠE na "normální" termín vypsaný v SIS, ale kontaktuje VČAS přednášející/garantku předmětu, která se s ním separátně domluví na konkrétním čase a místě konání 2. opravného termínu opakovaného zápisu předmětu.

Znalosti požadované ke zkoušce jsou uvedeny vždy na konci prezentací k jednotlivým tématům přednáškového cyklu. Tyto prezentace jsou přihlášeným studentům dostupné na univerzitním serveru Moodle, přístupový klíč je studentům sdělen vždy na začátku přednáškového cyklu. Na Moodle budou studenti mít ke konci zimního semestru k dispozici i další pomůcky a informace pro přípravu na zkoušku

Zkouškový test má podobu otázek, na něž student musí vypsat odpověď (nejedná se o zaškrtávání správných/nesprávných odpovědí). Test obsahuje celkem 18 otázek (A-R) z různých probíraných oblastí genetiky, 12 z nich je bodováno 2 body, 6 dalších 1 bodem, tj. celkem je možné získat 30 bodů. Celkový čas vyhrazený na test je 145 minut.

Vzhledem k tomu, že studenti, kteří MUSÍ mít zapsaný tento předmět (podle předepsaného studijního plánu nebo z jiných nedobrovolných důvodů), za jeho splnění dostávají méně kreditů než studenti, kteří mají zapsán rozsahem a požadavky totožný předmět MB140P47 (za jehož úspěšné splnění ale dostávají 6 kreditů), jsou od r. 2024/2025 bodové hranice spojené s jednotlivými stupni klasifikace pro předmět MB140P17 o něco benevolentnější než v případě MB140P47, a to: zisk 22 a více bodů = výborně, 17-21,75 bodů = velmi dobře, 13-16,75 bodů = dobře, méně než 13 bodů = neuspěl (v případě, že máte zapsanou MB140P17 a omylem byste byli bodováni podle hranice nastavené pro MB140P47, informujte přednášející, která chybu hned opraví). JEDNÁ SE VŠAK SKUTEČNĚ JEN O PŘÍPADY, KDY SI STUDENTI MUSÍ MB140P17 ZAPSAT; DOBROVOLNÝ ZÁPIS TÉTO VARIANTY PŘEDNÁŠKY JEN KVŮLI TOMU, ABYSTE SI ZVÝŠILI ŠANCI NA SPLNĚNÍ, NEBUDE PRO TOTO BENEVOLENTNĚJŠÍ HODNOCENÍ UZNÁVÁN A TAKOVÍ STUDENTI BUDOU HODNOCENI PODLE KRITÉRIÍ NASTAVENÝCH PRO MB140P47 (tedy 25 a více bodů = výborně, 20-24,75 bodů = velmi dobře, 15-19,75 bodů dobře, méně než 15 bodů = neuspěl). Přednášející v SIS vidí a bude kontrolovat, zda se u studentů, kteří jej mají zapsán, jedná o "starší" studenty programu Bioinformatika, kteří měli MB140P17 jako povinnou součást studijního plánu, studenty, jimž byl zápis MB140P17 automaticky překlopen z předchozího roku a nemohou si to změnit, atp.

Jednotlivé oblasti / okruhy otázek ke zkoušce zahrnují témata probíraná v celé přednášce, odpovídající následujícím číslům prezentací/témat uvedeným v sylabu (s tím, že občas mohou určité otázky kombinovat vzájemně související věci z různých okruhů):

  • A: 1-4 (s přesahy z 14,15, 38, 39)
  • B:5-7
  • C: 8-10
  • D: 11 (s přesahy z 21)
  • E: 12-14
  • F: 15-16
  • G: 17 (s přesahy z 18-22)
  • H: 18, 19, 23
  • I: 20-22
  • J: 24, 25
  • K: 26, 27
  • L: 28, 29, 31
  • M: 30
  • N: 32
  • O: 33, 34
  • P: 35-37, 40
  • Q: 38, 39 (s přesahem z 40)
  • R: 41-44

Přizpůsobení zkoušky (prodloužení časového limitu, jiná forma zkoušky, individuální termín) ve speciálních případech, tj. POKUD k tomu studenti doloží relevantní lékařská či psychologická potvrzení (z pracoviště akceptovaného pro tyto účely UK) je samozřejmostí, jen o tom studenti musejí dát přednášející včas vědět a vše řádně doložit (v některých případech je přednášející informována již předem ze strany příslušného fakultního/univerzitního oddělení, ale ne ve všech).

Naprostá většina zkouškových termínů se koná během ZIMNÍHO zkouškového období, vypsán je vždy včas dostatečný počet míst v souladu se studijními předpisy a na všech termínech během zimního zkouškového období každoročně vždy zbývají volná místa. Studenti by se tedy měli přihlašovat na zkoušku v době zimního zkouškového období. Obvykle poté navíc bývají vypsány tři další termíny během letního semestru (březen až červen), ty by však měly být určeny spíše pro opakování předchozího neúspěšného pokusu. Poslední jeden termín je vypisován v září, ten je však VÝHRADNĚ URČEN PRO OPAKOVANÉ POKUSY. Za opakovaný pokus jsou v tomto případě (zářijový zkušební termín) považovány pouze situace, kdy se příslušný student dostavil alespoň na jeden předchozí termín (je jedno, zda v prvním nebo druhém zápisu předmětu) a v písemce neuspěl, nikoli situace, kdy si student nechal předchozí termíny propadnout a o písemku se nikdy vůbec nepokusil!!

ROZHODNĚ NEODKLÁDEJTE PRVNÍ POKUS AŽ NA ÚPLNÝ KONEC ZIMNÍHO ZKOUŠKOVÉHO OBDOBÍ NEBO NA LETNÍ SEMESTR - nemuseli byste se pak na zkouškový termín vůbec dostat!!! Rovněž si nenechte termín zbytečně propadnout - pravidla pro odhlašování a omlouvání z termínů (jsou vždy sdělena v úvodní přednášce a rovněž explicitně uvedena v rámci elektronického kurzu na Moodle) jsou velmi benevolentní.

Se studenty, kteří mají individuální studijní plán nebo DOLOŽENÉ ADEKVÁTNÍ důvody, proč se nemohli o zkoušku pokusit během zimního zkouškového období či alespoň během března až června (klasickým příkladem je výjezd na ERASMUS+ během této doby), je přednášející vždy ochotna se domluvit na individuálních termínech podle jejich potřeb (a časových možností přednášející).

Poslední úprava: Holá Dana, doc. RNDr., Ph.D. (05.09.2025)
Sylabus -

1. Úvod do genetiky

Čím se zabývá genetika, genomika a jejich podobory. Hlavní modelové organizmy genetiky a jejich vlastnosti.

2. Uplatnění genetiky v praxi 1 (medicína a farmacie)

Genetické poradenství (včetně základních informací o neinvazívních a invazívních metodách prenatální diagnostiky, vyšetření karyotypu a DNA diagnostice). Farmakogenetika/genomika, nutrigenetika/genomika. Genová terapie (možnosti, výhody a problémy) a genový doping. Genetické vakcíny. Cílený vývoj léčiv. Biofarmaceutika.

3. Uplatnění genetiky v praxi 2 (zemědělství, případně průmysl)

Šlechtění rostlin a živočichů. Transgenní rostliny, živočichové a jiné organizmy a jejich využití v zemědělství/potravinářství a průmyslu (případně k jiným účelům). 

4. Uplatnění genetiky v praxi 3 (další oblasti lidského života)

DNA profily, DNA fenotypizace, genetická genealogie a forenzní genetika (včetně jejích různých podoborů) - využití v kriminalistice; při identifikaci obětí neštěstí apod.; v historii/archeologii/paleontologii; další využití.

5. Od genotypu k fenotypu 1a aneb Co je vlastně gen? (klasická genetika - základní pojmy a Mendelovy postuláty)

Základní pravidla dědičnosti (Johann Gregor Mendel a jeho postuláty), jejich důsledek pro fenotypový projev v generacích potomstva. Rozvětvovací metoda a její využití při analýzách štěpných poměrů. Základní genetické pojmy v pojetí "klasické" genetiky, genetická nomenklatura.

6. Od genotypu k fenotypu 1b aneb Co je vlastně gen? (klasická genetika - rozšíření a omezení Mendelových postulátů)

Platnost a omezení Mendelových postulátů: intragenové interakce (neúplná dominance, kodominance); mnohotný alelizmus; letalita; pleiotropie; genokopie, fenokopie; intergenové interakce (epistáze, inhibice/suprese, komplementarita, genová redundance, polymorfní interakce, kumulativní duplicita); penetrance, variabilní expresivita; vliv prostředí na fenotyp, genetická anticipace; maternální efekt.

7. Od genotypu k fenotypu 2 aneb Co je vlastně gen? (chromozomální genetika v souvislosti s dědičností znaků)

Chromozómová podstata dědičnosti. Hlavní historické milníky cytogenetiky, chromozómová teorie dědičnosti a její experimentální důkazy. Znaky pohlavně vázané, pohlavně ovládané a pohlavně ovlivněné a jejich dědičnost. Vazba genů a porušení pravidla o nezávislé segregaci alel. Uniparentální nemendelistická dědičnost spojená s existencí mimojaderné DNA (a některými dalšími jevy) u eukaryot.

8. Od genotypu k fenotypu 3a aneb Co je vlastně gen? (molekulární genetika - DNA jako genetický materiál)

DNA a RNA jako genetický materiál (objev nukleových kyselin, jejich složení a struktura, experimentální důkazy jejich funkce jako genetického materiálu).

9. Od genotypu k fenotypu 3b aneb Co je vlastně gen? (molekulární genetika - centrální dogma aneb jak se dostat od DNA k polypeptidu)

Vývoj pojetí genu během první poloviny 20. století (1 gen = 1 enzym, 1 protein, 1 polypeptid). tRNA a mRNA jako prostředníci mezi DNA a polypeptidem. Genetický kód, jeho rozluštění a vlastnosti. Centrální dogma molekulární genetiky a jeho postupné modifikace.

10. Od genotypu k fenotypu 3c aneb Co je vlastně gen? (molekulární genetika - problémy s definicí genu na molekulární úrovni)

Proč nelze gen jednoznačně definovat na fyzické / molekulární úrovni? Pojem lokus a s tím spojené komplikace (překrývající se geny, geny uvnitř genů, genové segmenty, "míchané" geny, "pohyblivé" geny). Transkripční definice genu a s tím spojené komplikace (základní struktura genu a jeho regulační oblasti, operony, alternativní počátky a konce transkripce a translace, alternativní a trans sestřih transkriptů, editace RNA, alternativní čtecí rámce, stop codon readthrough, codon reassignment, recoding, bypass během translace, trans translace, sestřih proteinů, polyproteiny, úpravy konců a další modifikace polypeptidů, nekódující RNA a jejich hlavní typy a funkce).

11. Od genotypu k fenotypu 4 aneb Čím také může být dána dědičná informace? (epigenetika)

Epigenetická dědičnost (definice, základní mechanizmy a charakteristiky). Hlavní nemendelistické jevy spojené s epigenetickou dědičností: inaktivace X chromozómu u savců, rodičovský imprinting, paramutace, poziční efekt, transkripční a posttranskripční umlčování genů v důsledku transgenoze, indukce dědičných změn prostředím, fenotypy spojené s priony.

12. Od fenotypu ke genotypu/genu 1a aneb Jak se co dělá (kontrolované křížení a co všechno se jím dá zjistit: první kroky přímé genetické analýzy)

Přímá a zpětná genetická analýza. Náhodná a cílená mutageneze; genetický screening a selekce. Testování genetických hypotéz na základě výsledků křížení (chí kvadrát test dobré shody). Komplementační a epistatická analýza (principy a omezení), supresorová/enhancerová analýza.

13. Od fenotypu ke genotypu/genu 1b aneb Jak se co dělá (rekombinační genetické mapování a něco navíc)

Rekombinační genetické mapování (základní princip a pojmy, určení vzdálenosti a pořadí genů na chromozómu pomocí dvoubodového a tříbodového testu, interference, mapovací funkce, mapování s využitím DNA markerů, genetické polymorfizmy (hlavní typy, jejich vlastnosti a využití při mapování), restrikční endonukleázy a jejich využití v genetickém mapování).

14. Od fenotypu ke genotypu/genu 1c aneb Jak se co dělá (speciální metody přímé genetické analýzy u člověka)

Rodokmenové symboly. Hlavní typy monogenní dědičnosti a jak je lze na základě rodokmenů rozeznat (+ příklady chorob s těmito typy dědičnosti). Di-, oligo- a polygenní dědičnost (+ příklady chorob s těmito typy dědičnosti). Problémy/omezení rodokmenové analýzy. Rekombinační genetické mapování u člověka (vazbová a asociační analýza).

15. Od fenotypu ke genotypu/genu 2 aneb Jak se co dělá (cytogenetická analýza)

Čím se zabývá cytogenetika. Mikroskopicky pozorovatelné funkční struktury eukaryotického mitotického (metafázického) chromozómu, morfologické typy metafázických chromozómů; karyotyp, karyogram a ideogram. Hlavní kroky přípravy cytogenetických preparátů. Homogenní a selektivní barvení eukaryotických chromozómů (včetně různých typů pruhování). Cytogenetická nomenklatura. Fluorescenční in situ hybridizace (základní princip, typy sond, využití k různým účelům; mFISH, SKY, mBAND; GISH). Komparativní genomová hybridizace (CGH) a její využití. MLPA a její využití.

16. Od fenotypu ke genotypu/genu 3 aneb Jak se co dělá (sekvenování DNA)

Příprava vzorků pro sekvenování DNA (základní kroky). Amplifikace DNA (základní principy klonování a PCR, metody amplifikace DNA používané v současných sekvenačních technologiích). Hlavní sekvenační technologie 1., 2. a 3. generace, jejich principy, výhody a nevýhody (dideoxy sekvenování, pyrosekvenování, pH sekvenování, sekvenování s využitím cyklických reverzibilních terminátorů (Illumina aj.), sekvenování v reálném čase, nanopórové sekvenování, sekvenování pomocí ligace a některé další technologie). Assembly a anotace celogenomové sekvence DNA. Referenční, consensus, ancestrální genomová sekvence, hlavní databáze referenčních genomů.

17. Vlastnosti, struktura a organizace genomů 1 (definice a hlavní charakteristiky genomů)

Hlavní údaje popisující genomy (členění, velikost; obsah GC párů; hustota, typy a vlastnosti genů; repetitivní sekvence, regulační sekvence ...). Chromozómová čísla u eukaryot. Sekvenční homologie (hlavní typy homologických genů, genové rodiny). Syntenie při srovnání genomů. Diverzita a dynamičnost genomu v rámci druhu. Pangenom, metagenom

18. Vlastnosti, struktura a organizace genomů 2 (genomy virů a příbuzných entit)

Různé typy virových genomů a jejich základní charakteristiky (velikost; typy nukleových kyselin; segmentované a multipartitní genomy a jejich výhody a nevýhody, rekombinace virových genomů; informační obsah - kódující a nekódující složka; charakteristické vlastnosti genů a jejich organizace ...). Virofágy a subvirální agens (satelity a viroidy) a jejich genetická informace.

19. Vlastnosti, struktura a organizace genomů 3a (genomy bakterií a archeí)

Základní charakteristiky genomů bakterií a archeí (velikost; typy nukleových kyselin; různé složky; ploidie; informační obsah - kódující a nekódující složka; charakteristické vlastnosti genů a jejich částí; organizace genů v genomu; různé typy repetitivních sekvencí ...). Struktura a organizace bakteriálního / archeálního chromozómu (DNA a proteinové složky, spiralizace a superspiralizace DNA (a jak vyjadřovat jejich typ a stupeň), NAPs a jejich funkce, archeální histony, různé úrovně organizace od smyček až po makrodomény, resp. kompartmenty). Plazmidy, jejich různé typy a vlastnosti (především u bakterií), jejich využití jako klonovacích vektorů.

20. Vlastnosti, struktura a organizace genomů 4a (jaderný genom eukaryot - základní charakteristiky)

Základní charakteristiky jaderných genomů eukaryot: velikost; počty chromozómů; informační obsah - kódující a nekódující složka; charakteristické vlastnosti genů a jejich částí; organizace genů v genomu; různé typy repetitivních sekvencí (z hlediska základních strukturních typů, lokalizace a případného funkčního významu - geny pro tRNA, rRNA, histony; mikro-, mini- a satelity); základní struktura centromer a telomer.

21. Vlastnosti, struktura a organizace genomů 4b (jaderný genom eukaryot - chromatin a jeho hlavní složky)

Základní struktura chromatinu (nukleozóm, chromatozóm). DNA a proteinové složky chromatinu (histony a jejich chaperony, HMG a SMC proteiny, proteiny posttranslačně modifikující histony či metylující DNA, proteiny rozpoznávající tyto modifikace, ATP-dependentní proteiny remodelující chromatin). Důsledky chromatinových modifikací pro organizaci chromatinu a genovou expresi (euchromatin/heterochromatin, současné představy o chromatinových stavech).

22. Vlastnosti, struktura a organizace genomů 4c (jaderný genom eukaryot - struktura a organizace v interfázním jádře nedělících se buněk)

Původní a současné modely organizace chromatinu do struktur vyššího řádu. Nukleozómové shluky, chromatinové nanodomény a funkční smyčky, topologicky asociované domény a chromatinové smyčky (včetně role kohezinů a hraničních elementů při jejich vzniku), chromozómové kompartmenty. Asociace chromatinu s různými jadernými strukturami (LADs, NADs, SPADs, NUPAC, MARs/SARs). Chromozómová teritoria a místa, kde se setkávají.

23. Vlastnosti, struktura a organizace genomů 4d (mimojaderné genomy eukaryot)

Semiautonomní organely u eukaryot (mitochondrie, plastidy, MRO, apikoplast) a endosymbiotická teorie jejich vzniku. Přenos genetické informace mezi jádrem, plastidy a mitochondriemi. Genomy mitochondrií a plastidů (velikost; typy nukleových kyselin; informační obsah, charakteristické vlastnosti genů a jejich organizace; ploidie; variabilita v rámci organizmu i mezi organizmy, 3D struktura ...). Heteroplazmie, homoplazmie. Genom apikoplastu. Genom nukleomorfu. Cytoplazmické plazmidy některých hub.

24. Genomy v průběhu buněčného cyklu 1a (replikace DNA - základní průběh)

Hlavní fáze buněčného cyklu eukaryot, bakterií a archeí a hlavní kontrolní body buněčného cyklu. Obousměrná replikace DNA a její hlavní mechanizmy (replikační počátky; průběh iniciace, elongace a terminace replikace DNA; složky replikačního aparátu nezbytné pro tyto fáze; společné rysy a odlišnosti u různých organizmů; replikace DNA v kontextu chromatinu; udržení replikované DNA při sobě).

25. Genomy v průběhu buněčného cyklu 1b (replikace DNA - specifické typy)

Replikace telomerové DNA. Různé mechanizmy jednosměrné replikace DNA (displacement loop/strand displacement, rolling circle, rolling hairpin) u některých organelárních, plazmidových a virových genomů. Replikace DNA založená na rekombinaci. Replikace DNA a RNA se zahrnutím transkripce a reverzní transkripce u některých virů.

26. Genomy v průběhu buněčného cyklu 2a (segregace chromozómů - zákadní principy a hlavní složky účastnící se tohoto procesu)

Segregace chromozómů u bakterií a archeí. Karyokineze eukaryot: mechanizmy kondenzace chromozómů v M-fázi buněčného cyklu; struktura a funkce různých složek mitotického aparátu (kinetochor, MTOC a dělící vřeténko, molekulární motory).

27. Genomy v průběhu buněčného cyklu 2b (segregace chromozómů - podrobnější průběh karyokineze)

Jednotlivé fáze mitózy a změny struktury a organizace chromozómů a dělícího vřeténka v jejich průběhu; princip M-kontrolního bodu.

28. Genetická variabilita 1a (pohlavní rozmnožování; determinace pohlaví nezávislá na existenci pohlavních chromozómů)

Hlavní zdroje genetické variability. Pohlavní rozmožování - hlavní pojmy a charakteristiky, výhody a nevýhody. Párovací typy u jednobuněčných eukaryot. Hlavní systémy determinace pohlaví u mnohobuněčných eukaryot: genotypová, environmentální (a přechody mezi nimi). Genotypová determinace pohlaví nezávislá na pohlavních chromozómech (haplodiploidní a pseudohaplodiploidní, cytoplazmatická).

29. Genetická variabilita 1b (pohlavní rozmnožování; determinace pohlaví spojená s existencí pohlavních chromozómů)

Systémy pohlavních chromozómů (různé typy a příklady včetně základních informací o molekulární úrovni - zejména u savců, ptáků, Drosophila melanogaster a Caenorhabditis elegans; "polygenní" determinace pohlaví). Evoluce pohlavních chromozómů. Koncept genové rovnováhy a kompenzace dóze pohlavních chromozómů (včetně hlavních známých mechanizmů).

30. Genetická variabilita 1b (meióza, rekombinace - podrobnější průběh)

Střídání haplo/diplofáze u různých organizmů, meióza v rámci životního cyklu, gametogeneze. Meióza: terminologie, jednotlivé meiotické fáze (se zvláštním zaměřením na profázi I. meiotického dělení) a změny struktury a organizace chromozómů v jejich průběhu; specifické vlastnosti I. a II. meiotického dělení. Proces homologní rekombinace DNA během meiózy, jeho mechanizmy a možná vyústění (dHJ resolution, disolution, SDSA; vznik crossing-over a non-crossing over v důsledku těchto procesů). Crossing-over interference. Genetické důsledky crossing-over u heterozygotů a jejich potomstva. Meiotická genová konverze. Meiotický tah.

31. Genetická variabilita 2 (horizontální přenos genetické informace)

Horizontální přenos genetické informace a jeho hlavní mechanizmy u bakterií a archeí (transformace, transdukce, kapsdukce, konjugace, vesidukce aj.). Využití některých těchto procesů k rekombinačnímu genetickému mapování u bakterií. Horizontální přenos genetické informace mezi bakteriemi/archei a eukaryoty, a mezi různými eukaryoty. Možné důsledky horizontálního přenosu genetické informace na fenotypové úrovni.

32. Genetická variabilita 3a (změny sekvence DNA; vznik zlomů aj. poškození DNA)

Dědičné a nedědičné změny sekvence DNA. Mutační rychlost/frekvence. Spontánní, indukované a adaptivní mutace. Hlavní mechanizmy vzniku změn sekvence DNA (tautomerie bází, deaminace bází, depurinace/depyrimidinace, sklouznutí DNA polymerázy). Dynamické mutace a fenotypy s nimi spojené. Oxidativní poškození DNA. Hlavní typy fyzikálních a chemických mutagenů a mechanizmy jejich působení (ionizující a neionizující záření, analogy bází, interkalační agens, alkylační, deaminační a hydroxylační látky aj.). Testy mutagenicity. Biologické mutageny.

33. Genetická variabilita 3b (reakce buněk na poškození DNA)

Hlavní kroky odezvy buněk na poškození DNA (DNA damage response; DDR). SOS odezva u bakterií. Různé typy systémů přímých a nepřímých oprav jednořetězcových a dvouřetězcových poškození DNA a jejich mechanizmy (proofreading aktivita DNA polymerázy, fotoreaktivační reparace, DNA alkyltransferázy; base excision repair, nucleotide excision repair, mismatch repair; opravy DSB založené na homologní rekombinaci a nehomologickém spojení konců, jiné mechanizmy oprav DSB). Hlavní systémy tolerance poškození DNA a jejich mechanizmy (TLS, template switching). Příklady chorob/syndromů u člověka spojené s mutacemi genů pro složky DDR systémů.

34. Genetická variabilita 3c (mitotická rekombinace)

Různé typy rekombinace kromě meiotické homologní rekombinace, založené na vzniku a HR opravách dvouřetězcových zlomů. "Mitotická" rekombinace, její hlavní typy a její možné genetické důsledky: rovnoměrná či nerovnoměrná výměna mezi sesterskými chromatidami (SCE, USCE), intrachromatidová rekombinace, výměna mezi nehomologickými chromozómy (NAHR), výměna mezi nesesterskými chromatidami homologických chromozómů vedoucí ke ztrátě heterozygosity (LOH), genová konverze vedoucí ke ztrátě heterozygosity (LOH). Programovaná "mitotická" rekombinace, místně specifická rekombinace, somatická rekombinace (na příkladech změny párovacího typu u kvasinek, integrace bakteriofága lambda do bakteriálního chroozómu, V(D)J rekombinace a izotypového přesmyku v genech pro T-buněčné receptory nebo B-buněčné receptory/imunoglobuliny).

35. Genetická variabilita 4 (mutace podle typu buněk a podle směru působení)

Klasifikace mutací podle různých hledisek. Gametické a somatické mutace, jejich hlavní charakteristiky a důsledky. Genetické mozaiky a chiméry. Přímé a reverzní mutace. Zpětné a supresorové mutace a jejich různé typy a důsledky. Enhancerové mutace.

36. Genetická variabilita 5a (mutace malého rozsahu)

Bodové/genové mutace a jejich hlavní typy (substituce, adice, delece a jejich různé podskupiny). Vliv bodových/genových mutací na aminokyselinovou sekvenci polypeptidu (a možné fenotypové důsledky), pokud k nim dojde v kódujících oblastech (same sense, missense, nonsense, nonstop substituce; adice/delece včetně posunových mutací). Sestřihové, regulační a polární mutace, jejich hlavní typy a důsledky. Tiché a neutrální mutace.

37. Genetická variabilita 5b (transponovatelné elementy a některé jiné mobilní genetické elementy; mutace jimi vyvolané)

Definice a objev transponovatelných elementů, jejich klasifikace podle různých hledisek, hlavní mechanizmy transpozice, hlavní typy a skupiny mobilních genetických elementů u bakterií/archeí a eukaryot; různé důsledky mutací vyvolaných transponovatelnými elementy; transponovatelné elementy a evoluce genomu.

38. Genetická variabilita 5c (mutace velkého rozsahu: chromozómové přestavby)

Chromozómové přestavby: inverze, translokace, fúze chromozómů, spojené chromozómy, izochromozómy, kruhové chromozómy, delece a mikrodelece, duplikace. Mechanizmy jejich vzniku a možné důsledky pro genovou expresi, fertilitu a určité fenotypové projevy, role v evoluci.

39. Genetická variabilita 5d (mutace velkého rozsahu: změny počtu chromozómů)

Změny počtu chromozómů: aneuploidie a její různé typy (nullisomie, monosomie, trisomie ...), euploidie a její různé typy (monoploidie / polyploidie, ortoploidie / anortoploidie, paleopolyploidie / neopolyploidie, autopolyploidie / allopolyploidie + amfidiploidie). Mechanizmy jejich vzniku a možné důsledky pro genovou expresi, fertilitu a určité fenotypové projevy, role v evoluci. Mixoploidie, tkáňově specifická polyploidie, endopolyploidie (endomitóza, endocycling - polytenní chromozómy). Nadpočetné chromozómy (marker chromozómy, B chromozómy, germline chromozómy). Programovaná eliminace chromozómů nebo celých chromozómových sad.

40. Genetická variabilita 6 (mutace podle vlivu na fenotyp)

Ziskové a ztrátové mutace a jejich různé typy (hypermorfní, neomorfní, hypomorfní, amorfní, antimorfní). Souvislost mezi mutacemi různého typu a rakovinou: protoonkogeny, onkogeny, tumor-supresorové geny, mutátorové geny (hlavní příklady a základní mechanizmy jejich působení). Letální, podmíněně letální a podmíněné mutace. 

41. Základy genetiky tzv. znaků kvantitativní povahy

Kontinuitní a diskontinuitní proměnlivost; znaky meristické a prahové. Multifaktoriální hypotéza dědičnosti kvantitativních znaků. Hlavní statistické parametry používané v genetice kvantitativních znaků. Složky fenotypové proměnlivosti kvantitativních znaků a základní metody jejich odhadu. Dědivost kvantitativních znaků, základní metody jejího odhadu a využití v umělé selekci/šlechtění. QTL a jejich identifikace. (všechny metody analýzy kvantitativních znaků a QTL jsou probírány jen ve velmi základním pojetí).

42. Základy populační genetiky 1 (hlavní pojmy a základní principy)

Hlavní pojmy populační genetiky. Popis genetické struktury, diverzity a variability populací (četnost alel a genotypů, polymorfizmus a heterozygotnost populace). Hardyho-Weinbergův princip vztahu mezi četnostmi alel a genotypů v populaci, HW rovnováha (HWE), předpoklady její platnosti a testování její existence v populaci. Rozšíření HWE principu na polyploidní organizmy, lokusy s více alelami, lokusy vázané na pohlavní chromozómy.

43. Základy populační genetiky 2 (odchylky od Hardyho-Weinbergovy rovnováhy 1)

Narušení HW principu a důsledky na četnosti genotypů / alel v populaci:  nenáhodné párování (výběrové, příbuzenské aj.) v populaci; genetický drift (efekt hrdla láhve, efekt zakladatele, fragmentace na dílčí subpopulace/sloučení subpopulací; efektivní velikost populace, Wahlundův princip a efekt).

44. Základy populační genetiky 3 (odchylky od Hardyho-Weinbergovy rovnováhy 2)

Narušení HW principu a důsledky na četnosti genotypů / alel v populaci: migrace; mutace; přírodní selekce (usměrňující, stabilizující a disruptivní); genetický draft. Vazbová rovnováha a nerovnováha v populaci. Dynamická rovnováha populace.

Poslední úprava: Holá Dana, doc. RNDr., Ph.D. (16.09.2025)
 
Univerzita Karlova | Informační systém UK