|
|
|
||
|
Poslední úprava: Hana Jarošová (29.05.2015)
|
|
||
|
Poslední úprava: Hana Jarošová (29.05.2015)
Přehled poznatků soudobé kognitivní a afektivní neurovědy. |
|
||
|
Poslední úprava: Mgr. Alena Vlasáková, DiS. (08.11.2013)
Doporučená literatura
Koukolík, F. Mozek a jeho duše 3. přepracované a rozšířené vydání, Galén Praha 2005. Koukolík, F., Drtilová J. Vzpoura deprivantů. Nové vydání. Galén,Praha 2006 Koukolík, F. Sociální mozek. Karolinum, Praha, 2006. Koukolík F. Před úsvitem, po ránu. Eseje o rodičích a dětech. Karolinum, 2008 |
|
||
|
Poslední úprava: Hana Jarošová (29.05.2015)
Přednášky s dynamickými obrázky |
|
||
|
Poslední úprava: Mgr. Alena Vlasáková, DiS. (08.11.2013)
1. 90% účast na přednáškách 2. absolvování bivariačního písemného testu
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Poslední úprava: MUDr. František Koukolík, DrSc. (14.03.2017)
Vztah mozku a chování (Základy sociální, kognitivní a afektivní neurovědy)
František Koukolík © František Koukolík, 2014 - 2017
Pracoviště Oddělení patologie a molekulární medicíny MUDr F. Koukolík DrSc frantisek.koukolik @ftn.cz
Stručný sylabus přednášek
Letní semestr
15 Ekonomické rozhodování
Ekonomie je jakýkoli proces rozhodování na základě vyhodnocování alternativ. Neuroekonomie: zkoumá ekonomické chování a jeho evoluci jako interakce mozku s prostředím, integruje ekonomii, psychologii, kognitivní, afektivní i sociální neurovědu. Adam Smith 1776: „Ve své jídlo nedoufáme díky dobročinnosti řezníka, sládka ani pekaře, ale proto, že sledují svůj vlastní zájem“ JohnStuart Mill (1836) „Politická ekonomiese zabývá člověkem výlučně jako bytostí, která touží vlastnit bohatství a je s to posoudit vzájemnou efektivitu prostředků dosažení tohoto cíle“… předkládám… „arbitrární definici člověka, bytosti, která nevyhnutelně dělá to, čím může získat největší množství základních životních potřeb, výhod a přepychu nejmenším množstvím práce a tělesného odříkání, s nimiž je lze dosáhnout.“ Homo sociologicus (Durkheim, Parsons): výsledek internalizace sociálních norem (Nedobrovolný experiment: zkáza Titanicu (1912) a Lusitanie (1915)). Sociální pojmy, příkladem může být „odvaha“, „velkorysost“, lidé užívají k popisu sociálních osobních a morálních hodnot, jimž se také říká ctnosti. Sociální hodnoty jsou měřítka hodnotící lidské chování jak vlastní, tak chování lidí druhých. Tvoří je abstraktní pojmy vázané na emoční stavy a sociální akce. Míra abstrakce je odlišuje od postojů tvořících emoční valenci vázanou na nějaký objekt, osobu nebo akci. Neuronální podklady sociálních hodnot jsou dány společnou aktivací abstraktních pojmových reprezentací v horní přední spánkové kůře a morálních pocitů závislých na kontextu kódovaných v čelních a mesolimbických oblastech. Tato architektura je pravděpodobně podkladem lidské schopnosti dorozumívat se o sociálních hodnotách v různých kulturních souvislostech, aniž by to omezovalo pružnost přizpůsobovat jejich emoční výklad. Sociální normy jsou standardy chování založené na široce sdíleném přesvědčení o tom, jak se mají v dané situaci chovat jednotliví členové skupiny. Sociální normy se mohou týkat rodiny, skupiny vrstevníků, organizace, případně celé společnosti. Členové skupiny mohou poslouchat normy dobrovolně, jestliže s nimi nejsou v rozporu jejich osobní cíle, mohou však být k poslušnosti donuceni v tom případě, že se jejich individuální cíle od normativně vyžadovaného chování odchylují a udržení normy předpokládá, že její narušení znamená trest. Jestliže nejsou sociální normy podloženy širokým konsensem o normativní legitimitě pravidel, na jejichž základě se sociální normy vymezují, pak prosazování zákonů selhává. Normy, které lidé považují za správné, předcházejí existenci institucí prosazujících zákony. Předpokládá se, že potřeba sociálních norem se objevuje v okamžiku, kdy nějaký druh akce ovlivňuje druhé lidi, ať už kladně nebo záporně. Altruismus Organismus se chová altruisticky, jestliže ho jeho chování něco stojí a přitom prospívá jiným organismům. Náklady a prospěch (cost/benefit) biologicky altruistického chování se měří jako reprodukční zdatnost – počet očekávaných potomků. Chová-li se tedy v biologickém slova smyslu organismus altruisticky, snižuje možný počet vlastních potomků, čímž zvyšuje možný počet potomků druhých organismů. Biologický altruismus není podložen vědomým rozhodnutím o pomoci. Altruisticky se mohou chovat pravděpodobně všechny podoby života. Vyskytuje se tedy i mezi příslušníky živočišných druhů, u nichž se existence vědomí nepředpokládá. Biologický altruismus začaly vysvětlovat dvě klasické teorie: Hamiltonova teorie příbuzenského výběru (kin selection), resp. teorie inkluzívní zdatnosti (inclusive fitness) Triversova a Maynardova-Smithova teorie recipročního altruismu (reciprocal altruism). Tyto teorie oslabily platnost předchozí představy vysvětlující biologický altruismus u lidí skupinovým výběrem, o jejímž významu pro biologickou evoluci zakladatelé neodarwinismu R. A. Fisher, J. B. S. Haldane a S. Wright, pochybovali - na rozdíl od Konrada Lorenze. Spor však trvá, protože někteří autoři považují teorii příbuzenského výběru a evoluční teorii her jen za zvláštní případy skupinového výběru V současnosti teorie skupinového výběru opět ožívá. HAMILTONOVO PRAVIDLO b > c/r b je zisk (benefit) c jsou náklady (cost) r je koeficient vztahu mezi poskytovatelem (dárcem) altruistického chování a jeho příjemcem vyjadřující míru pravděpodobnosti, s níž dárce a příjemce sdílejí geny v nějakém příbuzensky identickém locusu. Hamilton v pozdějších publikacích zdůrazňoval, že jeho původní koeficient příbuzenské blízkosti je nutné nahradit obecnějším korelačním koeficientem určujícím pravděpodobnost, se kterou poskytovatel a příjemce sdílejí geny ať už na příbuzenském, nebo nepříbuzenském základu, takže svou teorii zobecnil. Podle teorie recipročního altruismu může být altruistické chování vůči nepříbuzným prospěšné, jestliže lze v budoucnosti očekávat nějakou podobu „splátky dluhu“. „Náklady“ na altruistické chování odpovídají míře pravděpodobnosti, se kterou se „investice“ vrátí. Reciproční altruismus nevyžaduje, aby daní jedinci byli nutně příslušníci stejného druhu. Nutná je však více než jediná interakce, kromě toho schopnost v budoucnosti poznat jedince, se kterým byl poskytovatel altruistické péče v interakci a schopnost rozlišit a potrestat parasity. Vysoká míra altruismu a kooperace s nepříbuznými jedinci odlišuje lidský druh od ostatních druhů života. Jak v současných společnostech lovců – sběračů, tak ve složitých moderních společnostech, existuje síť směnných vztahů, sdílení potravy, dělba práce a kolektivní vedení války. Nejde však o naprosto výlučnou vlastnost našeho druhu, byť tomu původně nasvědčovaly například studie pravých šimpanzů. Ty ale pocházejí z pozorování jejich chování v zajetí. Šimpanzi ve volné přírodě však sdílejí potravu, tvoří koalice, kooperativně loví a hlídají hranice svého území, odkud pořádají nájezdy na území sousedících skupin. Odlišný výklad lidského altruismu (Batson, 2010) Klasické biologické teorie jsou pro výklad lidského psychologického altruismu nedostatečné. Klíčem k altruistickému chování je empatie. Evolučním podkladem psychologického altruismu je vývoj rodičovské péče. Proběhl ve čtyřech stupních: 1. evoluce savců pečujících o mláďata 2. evoluce lidí, (snad i dalších živočišných druhů), schopných chápat jiné lidi jako cítící „agenty“ se záměrným chováním, schopných tedy pochopit i subtilní potřeby druhých lidí, 3. vývoj rozvinuté lidské empatie, 4. vývoj rozvinutých poznávacích schopností umožňujících rozšířit empatické vciťování a tím i altruistické chování na lidi, kteří nejsou vlastními potomky. Lidská kooperace je individuální chování zahrnující osobní náklady při společné činnosti, která přináší prospěch členům jedincovy skupiny. Prospěch převyšuje náklady. Kooperace mezi jedinci, kteří nejsou příbuzní, zahrnuje investování a vyžaduje poznávací neboli kognitivní schopnosti, stejně jako je vyžadují podvádění a manipulace. Investování je chování snižující bezprostřední „výplatu“ investorovu přičemž současně zvyšuje „prospěch“ příjemce. Kooperují přibližně 2/3 lidí, kooperace je podmíněná. Podmínkou je silná reciprocita. Ta je závislá na možnosti altruisticky trestat. Kooperace by mohla být z nějaké části „intuitivní“, to znamená evolučně a geneticky podmíněná. Často užívané ekonomické hry: Diktátor, Konec smlouvání, Důvěra, Vězňovo dilema, Veřejný statek, Trestání třetí stranou, Důvěra. Současné funkční metody zjišťují, co a kde se v jejich průběhu děje v mozku hráčů. Míra důvěry záleží zejména na posouzení důvěryhodnosti tváře. Kromě toho záleží na mentalizaci. Systém odhaduje, co se děje v druhém člověku. Klíčové uzly systému mentalizace - dorsomediální prefrontální kůra, zadní kůra cingulární a temporoparietální junkce – se aktivují víc, jestliže lidé hrají s druhým člověkem, než hrají-li s počítačem. Aktivita dorzomediální prefrontální kůry je v průběhu budování důvěry vysoká, jakmile se důvěra vybuduje, klesá. Míru důvěry mění i tepelný podnět, který předchází rozhodnutí. Pochmurným experimentálním zjištěním je, že penalizace za podvádění znamená pro lidi méně než společný zájem. Podraz může znamenat krátkodobou výhodu, zvláště v jednokolové hře, nebo při jedné interakci, jestliže je jisté, že se hráči již nesetkají. Jde-li o dlouhodobý vztah a jeho udržení, je reciprocita nutná. Důvodem, proč se lidé často chovají tímto způsobem a nepodrážejí ve jménu krátkodobého zisku, může být, že je subjektivní užitek (utility, v tomto případě příjemný pocit) spojený se vzájemnou kooperací u některých lidí vyšší, než je odměna plynoucí z podrazu. Reciproční kooperace aktivuje uzly sítě centrální odměny, nc. caudatus a očnicovou kůru. Míra aktivace nc. caudatus předpovídá míru budoucí kooperace. Aktivace této oblasti může positivně posilovat kooperaci buď tím, že kooperace bezprostředně odměňuje, nebo tím, že učí. Byť je materiální výplata opožděná, sociální je okamžitá. Odměňující může být pocit „někdo mi důvěřuje“. Při trestání podrazáků reaguje ženský mozek jinak než mužský. Platí: jestliže lidé mohou, unfair hráče potrestají. Vězňovo dilema – testování kooperace A, B jsou zatčeni a vězněni v oddělených celách, nemohou se domlouvat. Vyšetřovatel pachatele A, B navštíví, oběma navrhne stejnou dohodu: jestliže se doznáte a váš spolupachatel bude mlčet, budete propuštěn a váš spolupachatel dostane 10 let nepodmíněně. Jestliže budete mlčet a dozná se spolupachatel, dostanete 10 let nepodmíněně, spolupachatel půjde na svobodu. Jestliže nedoznáte oba, dostanete oba 6 měsíců nepodmíněně. Jestliže se oba doznáte, dostanete oba 6 let nepodmíněně. Předpokládejme, že oba vězňové jsou zcela sobečtí a jejich jediným cílem je minimalizovat dobu vlastního věznění. Oba vězňové mají dvě možnosti: kooperovat a nepřiznat se, nebo nekooperovat, přiznat se a tím spolupachatele podrazit. Výsledek obou rozhodnutí záleží na tom, jak se rozhodne spolupachatel. Jeho rozhodnutí však není známo. I kdyby A, B spolu mohli mluvit, nemohou si být jisti, zda druhé straně důvěřovat. Jestliže je hra jednokolová, je optimální řešení podraz. Při vícekolové hře existují řešení 1 Tit for tat (veta za vetu) 2 Veta za vetu velkorysá (pravděpodobnost trestu např. 1 : 3) 3 Pavlov: jestliže jsi vyhrál, neměň postup, jestliže jsi prohrál, změň postu Klasická sociální dilemata, která se týkají více než dvou lidí 1. Dilema veřejného statku (public good dilema): společný zdroj a černí pasažéři 2. Dilema (tragédie) společné pastviny (tragedy of commons; též sociální past, někdy se mluví common action problems,CAP)
Sociální dilemata dokáží překonat některé druhy bakterií i hlenky, některé druhy ptáků i savců. Pravděpodobně jen lidské poznávací schopnosti jsou s to sledovat přispívání jednotlivých členů skupiny ke společnému úsilí, kontrolovat podrazáctví ostrakizováním a trestáním a za některých okolností přimět jiné lidi ke kooperaci. Jakmile je trestání parazitů / podrazáků nemožné, kooperace se hroutí. Existuje však i antisociální trestání. Ve hře Důvěra (trust game) dostanou nějakou částku na začátku hry oba hráči, A i B. A rozhoduje první: ponechám si svou částku, nebo ji pošlu protihráčovi? B čeká, co A udělá a rozhoduje se, zda si to, co dostal, nechá, nebo nějaký podíl vrátí. Experimentátor částku, kterou hráč A přesouvá hráči B, zdvojnásobí, případně ztrojnásobí Jestliže hráči kooperují, oba vydělají za předpokladu, že hráč B vrátí hráčovi A podíl ze zisku. Hráč B totiž může být chamtivec a chtít si všechno nechat pro sebe. Hráč A to může předvídat, takže nemá chuť poslat nic. V tom případě však oba nezbohatnou. Hráči A obvykle přesouvají polovinu toho, co na začátku dostali. Hráči B obvykle vrací tolik, kolik hráč A investoval. Hráči A investují méně, jestliže jsou rozhodnutí o investici riskantní a výsledky přesunu náhodné, což se považuje za projev nechuti neboli averze k nerovnosti a podrazu. Motivací k soutěživému chování bývá závist. Hypotetické kompetitivní scénáře úspěšně provokovaly závist, o které pokusné osoby referovaly. Míra závisti odpovídala stupni aktivace dorzální přední cingulární kůry. Její činnost se uvádí do vztahu k prožívání psychologické i sociální bolesti, stejně jako kognitivního konfliktu. Aktivita této korové oblasti může odpovídat konfliktu mezi obvykle kladným sebepojetím a vědomím, že je někdo nadřazenější. Míra aktivity této oblasti rovněž odpovídá míře aktivity ventrálního striata, která koreluje slast a může se objevit při sledování nezdaru druhých lidí (škodolibost). Z toho plyne, že lidé se vysokou mírou závistivosti mívají také vysokou míru slasti z nezdaru druhých lidí. Současnou makroekonomickou teorii ovlivňují dva myšlenkové směry. První vystihují studie von Hayekovy, Friedmanovy a washingtonský konsensus, druhý směr studie Keynesovy, Stiglitzovy a Krugmanovy. Socioekonomická realita ukazuje jejich limity.
16 Morální rozhodování
Klasické západní morální teorie: Podle Platona (427 – 347 př. n. l.) existuje duše vegetativní, žádostivá, vázaná na játra, jejím projevem je uměřenost, duše vášnivá vázaná na srdce, projevem je statečnost a duše rozumová vázaná na mozek, projevem je moudrost. Naplnění a harmonie těchto tří dílčích ctností je podkladem spravedlnosti, nejvyšší ctnosti. Dle Aristotela (384 – 322 př. n. l.) je základem etiky hledání dobra a cesty směřující k jeho dosažení. Dobrem je blaženost, duševní činnost shodná s rozumem. Heteronomní morální rozhodování vkládají do lidí bohové, Bůh, předci… Na lidech je, aby jejich vůli respektovali („Svědomí je vnitřní hlas, který nás varuje, že by se někdo mohl dívat“, H. L. Mencken (1880 – 1956)). Kantův kategorický imperativ říká: Jednej tak, jakoby se zásada tvého jednání a tvá vůle měly stát všeobecným přírodním zákonem. Jednej tak, aby tvá vůle mohla považovat sama sebe za všeobecně zákonodárnou Jednej tak, aby ses choval k lidství jak v osobě své, tak v osobě druhého člověk jako k účelu, nikdy jako k prostředku. Immanuel Kant (1724 – 1804) je představitel autonomní deontologické etiky, etiky plynoucí z vědomí povinnosti. Jeremy Bentham (1748 – 1832) a John Stuart Mill (1806 – 1832) jsou představitelé utilitaristické etiky: Morální je jednání, jehož důsledkem je největší dosažitelná míra štěstí pro největší počet lidí. Štěstí je slast, nebo nepřítomnost strasti. Morální empirismus = teorie nepopsané tabulky. Morální racionalismus: vrozená je racionalita, morálka se objevuje úměrně jejímu vyzrávání, Piaget, Kohlberg Morální nativismus: existuje „morální modulus“. „ Existuje spor…týkající se obecného základu morálky, zda ji vyvozovat z rozumu, nebo z cítění. Zda dosahujeme znalost morálních pravidel řetězem argumentů a indukcí, nebo bezprostředními pocity a jemným niterným smyslem. Zda by měly morální principy, stejně jako zdravé úsudky o pravdě a nepravdě, být pro každou racionální inteligentní bytost stejné, neb zda jsou podobně jako vznímání krásy a ošklivost zcela založeny na zvláštním uspořádání a konstituci lidského druhu“ (Hume, 1777). Sociálně intuicionistický model (Haidt, Greene) Při všech druzích morálního rozhodování se aktivují dva systémy: intuitivní/„emoce“ a rozumový / „soudy“. Mohou dospět k odlišným závěrům. Intuitivní proces řekne „dobře“, „špatně“. Rozumový proces se podobá spíše advokátovi hájícímu klienta, než soudci nebo vědci, jenž hledá pravdu. Morální intuice („srdce“) je proces podobný estetickému rozhodnutí. Morální intuice je morální soud, který se objevuje včetně své emoční valence (líbí – nelíbí, dobrý – špatný) ve vědomí náhle, bez zvláštní vědomé námahy, bez hledání a vážení důkazů, porovnávání s teorií. Morální uvažování („rozum“) se přirovnává k vědecké metodě tvorby a ověřování domněnek. Uvažující hledá důkazy, váží je, porovnává je s teorií a dospívá k rozhodnutí. Některé z těchto kroků běží pod hladinou vědomí. Obětí zkreslení nebo omylu mohou být všechny. Morální uvažování je tedy vědomá duševní činnost, zpracovávání informací o lidech a jejich činech proto, abychom dospěli k morálnímu závěru. Morální uvažování tedy je záměrné, namáhavé, kontrolovatelné. Uvažující člověk si je vědom průběhu uvažování. Sociálně-intuicionistický model definuje hodnocení činů nebo charakteru člověka (dobrý/špatný) ve vztahu k vlastnostem považovaným v jeho kultuře nebo subkultuře za ctnosti. Definice je úmyslně široká proto, aby se do jejího rámce vešla šedá oblast morálních soudů, které jsou hraniční. Někteří lidé takové soudy za morální považují, jiní nikoli. Morální emoce jsou vázány na zájmy a prospěch lidí, kteří nejsou totožní s jejich nositelem. Charakterizuje je osobní neangažovanost a tendence k prosociální akci. Vyskytují se ve čtyřech kategoriích: emoce odsuzující druhé lidi, emoce sloužící morálnímu sebeuvědomování, emoce, které jsou odpovědí na utrpení druhých lidí a emoce odpovídající pochvalnému vztahu k druhým lidem. Teorie základů morálky je rozšíření sociálně intuicionistického modelu morálního rozhodování. Základy morálního rozhodování všech zkoumaných kultur lze shrnout do pěti pojmových dvojic 1 poškozování a pečování (harm / care). Tyto druhy chování se vyskytují u všech savců s vazbou mezi matkou a mládětem. Pečování savců je podkladem laskavosti, něžnosti, mírnosti a pečování o rodinu u lidí. 2 spravedlivost a reciprocita (fairness / reciprocity) jsou založené na recipročním altruismu. Je podkladem spravedlnosti, práv a autonomie 3 vlastní skupina a loajalita (in-group / loyalty) mají vztah k evoluci lidských skupin schopných vytvářet proměnlivé koalice. Jsou podkladem patriotismus a sebeobětování ve jménu skupiny. Jsou podkladem hesla „jeden za všechny, všichni za jednoho“. 4 autorita a respekt (authority / respect) je výsledkem vývoje hierarchické struktury společností. Je podkladem vůdcovství a následování, úctou k legitimní autoritě a respektu k tradicím. 5 čistota a posvátnost (purity / sanctity) jsou výsledkem psychologie hnusu a znečištění. Je podkladem rozšířené představy vlastního těla coby svatyně narušované nemorální činností. Morální systémy jsou provázané množiny hodnot, ctností, norem, pokynů, identit, institucí, technologií a vyvinutých psychologických mechanismů, které spolupracují za účelem potlačení nebo regulace sobectví a činí sociální život možným. Základní principy současné morální psychologie, jsou tři: 1 Prvenství emocí, které přitom nejsou diktátory. 2 Smyslem morálního uvažování je sociální aktivita 3 Morálka váže a staví Důkazy svědčící pro sociálně intuicionistický model: 1. Lidé hodnotí sociální objekty téměř okamžitě, tato hodnocení je možné tlumit, nebo měnit vědomou vůlí jen obtížně 2. V průběhu morální soudů se aktivují oblasti mozku, které mají vztah k emocím 3. Morálně nabitá ekonomická rozhodnutí rovněž aktivují oblasti mozku, které mají vztah k emocím 4. Psychopati jsou emočně defektní 5. Morální rozlišování se objevuje v raném dětství 6. Emocemi lze ovlivnit usuzování 7. Své morální soudy lidé někdy nejsou s to vysvětlit 8. Uvažování je často vedeno emocemi 9. Výzkum ukazuje, že za politickým rozhodnutím jsou často intuice, nikoli uvažování 10. Výzkum prosociálního chování rovněž ukazuje na intuice, nikoli na uvažování Model je testován s využitím funkčním zobrazovacích metod některými morálními dilematy, např. dilematem Výhybka, Můstek nad kolejemi, Infanticida a Plačící dítě v úkrytu. Činnost mozku ukazuje rozdíl mezi utilitaristickými a deontologickými řešeními. U lidí se objevuje sklon spíše k deontologickému, nebo spíše k utilitárnímu morálnímu rozhodování. Oba typy sklonů mají vztah k individuální morální identitě. Deontologický sklon má vztah k empatii, religiozitě, schopnosti vžít se do perspektivy druhého člověka. Kognitivní zátěž v průběhu rozhodování výběrově snižuje sklon k utilitárnímu rozhodnutí, sklon k deontologickému zůstává beze změny. Zvyšování míry empatie zvyšuje sklon k deontologickému rozhodnutí, utilitární sklon zůstává beze změny. Morální dilema zachráníte 5 životů, musíte obětovat svůj 1. Víc než 90% účastníků považovalo osobní oběť za správnou 2. Osobně rozhodnutí však dávali přednost jen lidé, kteří se ztotožňovali se skupinou 3. Motivací byla starost o zachování skupiny, nikoli nepřítomnost starosti o zachování sebe sama 4. Jestliže zadání lidé četli zadání nahlas, pak motivací k sebeoběti bylo deontologické rozhodování u lidí se silnou vazbou ke skupině a utilitární rozhodování u lidí se slabou vazbou ke skupině 5. Požadavek rychlého rozhodnutí zvýšil ochotu lidí, kteří se se skupinou silně identifikovali, snížil ochotu těch, kdo se identifikovali slabě 6. Priming rozhodnutí obětovat se měl stejný výsledek jako 4: deontologické rozhodování u lidí se silnou, utilitární u lidí se slabou vazbou ke skupině 7. Lidé se vysokou vazbou utilitární úvahy v potaz nebrali, lidé s vazbou slabou je v potaz brali v případě, že by jejich rozhodnutí zachránilo víc životů Jestliže je možné soudit z pozorování současných lidoopů, pak je pravděpodobné, že sociální prostředí hominidů bylo prostoupeno empatií, hněvem, vděčností, žárlivostí, radostí, reciprocitou, aniž by přitom bylo prokazatelné záměrné morální uvažování. Lidé, vývojoví dědici hominidů, jsou nositeli doménově specifického sociálního - emočního neuronálního funkčního systému. Lidé jsou nadto nositeli abstraktního myšlení, které je rovněž součástí morálního rozhodování. Spor mezi deontologickou a utilitaristickou etikou může být reflexe „sporu“ funkční architektury lidského mozku. Sociální emoční odpovědi, které jsme získali od evolučních předků, přinášely hominidům selektivní výhody. Jsou podkladem absolutních zákazů deontologické etiky. Morální kalkulus, který je podkladem utilitární etiky, je výsledkem činnosti rozvinutých funkčních systémů čelních laloků podporujících abstraktní myšlení a kognitivní kontrolu vyššího stupně. Morální rozhodování je ovlivňováno religiozitou, halo efektem i stereotypizací. Deontologické rozhodování o válce je závažným zdůvodněním meziskupinových konfliktů. Morální pokrytectví Jestliže lidé chovají sobecky, připadají si méně sobečtí, než druzí lidé, kteří se chovají stejně. Institucionální zprošťování viny církve, politické strany a další organizace užitím mechanismů propagandy. Morálně podezřelé chování je častější, tam kde je alibi. Existuje morální selhání: mylné představy o tom, co jsme povinni udělat. Neučiníme správný čin, přestože víme, co je správné. Slabost vůle: jednáme proti svému dobrému vědomí. Aristoteles, Tomáš Akvinský: defekt praktické racionality. Augustin: konflikt neslučitelných volních rozhodnutí. Další příčiny: porucha sebekontroly, fanatismus, sebeklam a psychopatie. Válečným zločinům předchází dehumanizace, jejich příčiny popisuje Friedův syndrom E.
17 Politické rozhodování
Jsme sociální primáti. Žijeme v mocensky hierarchizovaných skupinách. Chováme se teritoriálně. Soupeříme o zdroje. Udržení nebo zisk dalších zdrojů je adaptivní. Jestliže hledáme morální výklad, pak se vina a viníci se dají najít ve vzájemných srážkách většiny lidských skupin celé dějiny, bez ohledu na to, zda mají srážky povahu náboženskou, etnickou, sociální, politickou, ekonomickou nebo kulturní. Byť může kterákoli z těchto proměnných převažovat, obvykle jde v nějaké míře o jejich často zapíranou směs v jejímž pozadí je soutěž o zdroje a udržení mocenské hierarchie. Povaha moci „Lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá…Panovník má budit zdání, že je vlídný, věrný, lidský, upřímný a zbožný, a má takový být. Ale pro případ, že je nutné takovým nebýt, má mít povahu dost pružnou, aby se mohl a dovedl změnit v pravý opak. Nutno chápat, že vladař, zejména vladař nový, nemůže vynikatvšemi vlastnostmi, pro které jsou lidé považování za dobré, protože je často nucen k udržení vlády jednat proti věrnosti, proti milosrdenství, proti lidskosti, proti náboženství. Musí se přizpůsobovat rozmarům Štěstěny a proměnlivosti událostí, nemá pokud možno opouštět cestu dobra, ale přikazuje-li to nezbytnost, má též umět nastoupit cestu zla. Vladař má proto úzkostlivě dbát, aby nikdy nepronesl nic, co by se plně neshodovalo s uvedenými pěti vlastnostmi. Kdo ho vidí a slyší, musí mít dojem, že je zosobněná laskavost, věrnost, upřímnost, lidskost a zbožnost…Při posuzování lidské činnosti, zejména skutků vladařových, proti nimž není odvolání, se hledí na výsledek. Panovník se musí starat, aby zvítězil a podržel si moc. Prostředky, jimiž to dokázal, shledají lidé vždy čestnými a každý je bude chválit. Lid dá vždy jen na zdání a na výsledek věci, a na světě není než lid.“ (Machiavelli, Vladař, 1516 / 1532). Life…is solitary, nasty, short and brutish… …Cena člověka a jeho hodnota je v tom, zač stojí, tak jako je cena jiných věcí, tj. kolik by se vyplatilo za užití jeho síly a moci. Není tedy naprostá, nýbrž závisí na potřebě a úsudku jiných (Hobbes, Leviathan, 1651). Mít moc znamená mít možnost přinutit někoho, aby udělal něco proti své vůli (Max Weber, 1864 – 1920). Moc je měřítko schopnosti nějaké entity kontrolovat své prostředí včetně chování jiných entit. Jestliže je entitou jedinec nebo lidská skupina, pak je moc měřítkem jejich schopnosti kontrolovat chování, případě i myšlení a cítění jiných lidí a jejich skupin, což lze docílit agresí i manipulací (Wikipedie, 2009). Požadovat tedy na politice a politicích za všech okolností morálku je stejně mylné, jako představa, že politika a politici jsou za všech okolností nemorální. Politickým nástrojem bývá obojí úměrně kontextu. Mocenská elita USA "Čtyři sta" předních velkoměstských rodin Finanční magnáti Korporační magnáti Vojenští pohlaváři Politické vedení Vysocí správní funkcionáři Celebrity Církevní pohlaváři Bohatí v USA Asi 1% populace. Někteří politici, dědici největších bohatství, šéfové korporací, nejúspěšnější spekulanti a celebrity. Příjem lidí žijící v této vrstvě plyne z investic a kapitálových zisků. Příslušníky vrstvy Bohatých rozlišuje prestiž. Přibližně 0,9% amerických domácností spadá do vrstvy, kterou Beeghley označil jako superbohatou. Podle Britské encyklopedie je vlastníkem přibližně třetiny soukromého bohatství. Přibližně 146 000 amerických domácností, to je jedno promile (0,1%) všech domácností, má roční příjem přesahující 1,5 milion dolarů. Přibližně 11 000 domácností, to je desetina promile (0,01%), má roční příjem přesahující 5,5 milionu dolarů. Každý ze 400 daňových poplatníků odevzdávajících nejvyšší daně má roční příjem přesahující 87 milionů dolarů. Rozdíl mezi lidmi, jejichž roční příjem je 1,5 milionu dolarů a zbytkem americké populace (99,9%) trvale roste. Rusko po rozpadu SSSR (1991) 1 siloviki 2 „rodina“ 3 oligarchové 4 civiliki 5 silarchové Smysl moci Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) Užíval pojem hybris pro ponížení oběti nikoli z důvodu odplaty, nebo pomsty, ale pro slast člověka, jenž ponižuje jiného člověka. Gailbraith (1908 – 2006) 1 prosazení vlastních zájmů, ať jde o jedince nebo skupinu 2 rozšiřování vlastních hodnot, osobních, náboženských, intelektuálních, estetických, sociálních 3 slast z výkonu moci Syndrom mocenské pýchy (Owen) může být získaná porucha osobnosti, jejímiž znaky jsou Hypotéza Politická pravice a levice jsou pojmy, které vznikly v průběhu Velké francouzské revoluce (1789) podle toho, jak v Generálních stavech seděli zastánci a odpůrci monarchie. Standardní model: Politická orientace je dána učením Nový model: Politická orientace je podmíněna interakcí geny – mozky – učení. Stavba a funkce mozku vyhraněných konzervativcůse odlišují od stavby a funkce mozku vyhraněných liberálů. Konzervatismus lze chápat jako motivované sociální poznávání. Motivované sociální poznávání soubor předpokladů o vztahu mezi přesvědčením a jeho motivací. Konzervatismus sytí psychologické potřeby: vyhnout se nejistotě: řád, struktura, uzavřenost, dvojznačnost vyhnout se ohrožení: smrt, ohrožení systému. Tvorba přesvědčení má motivy: stejné motivy mohou vyústit do odlišných přesvědčení / víry za odlišným přesvědčením / vírou mohou být stejné motivy. Konzervatismus je množina politických, ekonomických, náboženských, výchovných a dalších sociálních názorů, charakterizovaná důrazem na status quo sociální stabilitu, náboženství a morálku, volnost a svobodu, přirozenou nerovnost lidí, nejistotu pokroku a slabost lidského rozumu (Kerlinger, 1984). Těžiště konzervatismu: 1 udržovat ustavené, vzdor vůči změně Conservatism scale Wilson, Patterson, 1968, RWA scale, Altemeyer, 1998 2 nerovnost / hierarchie je přirozený stav/ SDO scale , Sidanius, Pratto, 1999 Economic System Justification Scale, 2001 Vyhraněný politický konzervatismus charakterizuje explicitní i implicitní potřeba a dávání přednosti řádu, pořádku, hierarchii, konformitě, stabilitě, tradičním hodnotám. Definice konservatismu kladou důraz na tendenci uchovávat ustavené, odpor ke změně, sklon uchovávat současný řád, opoziční postoj k narušujícím změnám sociálního, ekonomického legálního, náboženského, politického nebo kulturního řád. Existuje jak pravicový, tak levicový konzervatismus. Psychologie konzervatismu psychologická motivace a procesy – nezávislé proměnné ideologické / politické obsahy – politické proměnné 1 strach a agrese 2 intolerance dvojznačnosti 3 dodržování pravidel, negativní afekt 4 vyhnout se nejistotě 5 potřeba uzavřeného myšlenkového systému 6 potřeba struktury 7 potřeba regulačního ohniska cíleného na prevenci 8 úzkost plynoucí z vědomí smrti 9 dominance nad skupinou 10 ospravedlňování systému Autoritářství vysoká míra submise vůči autoritám považovaným za ustavené a legitimní agresivita vůči lidem, na které autority ukáží vysoký stupeň ulpívání na ustavených sociálních konvencích v USA positivní korelace s vazbou na politickou stranu Charakteristické jsou: Intolerance dvoj- víceznačnosti korelace s autoritářskou výchovou dichotomický vztah k pohlaví, rodičovské roli, interpersonálním vztahům „černá – bílá“ slabost – síla čistota – nečistota morální – nemorální konformita - divergence disciplína - nedisciplinovanost nechuť k probabilistickému uvažování víceznačné situace chápány jako hrozba mentální rigidita dogmatismus uzavřený myšlenkový systém (closed-mindedness) double - think neschopnost rozlišit logické rozpory ve vlastním myšlení tvrdost trestů trestání lidí, kteří se odchylují rasové předsudky homofobie náboženská ortodoxií obviňování obětí („mohou si za to“) souhlas s ilegálními tajnými operacemi vlády omezení shromažďovacího práva Politickému konservatismu v sestupném pořadí odpovídá: míra strachu ze smrti nestabilita systému, v němž lidé žijí dogmatismus neschopnost snášet dvoj- a víceznačnost, potřeba řádu, struktury a myšlenkové uzavřenosti strach z jejího opaku, myšlenkové otevřenosti potřeba vyhnout se nejistotě strach z ohrožení a ztrát Jádrem konservatismu je odpor vůči změně a ospravedlňování nerovnosti (88 populačních vzorků popsaných ve vědeckých studiích ze 12 států světa, od Austrálie přes Anglii, Německo, Polsko, Jihoafrickou republiku ke Spojeným státům americkým, celkem 22 818 lidí) Teorie sociální dominance (Sidanius a Pratto) Tři typy sociální hierarchie První je dána věkovým složením populace. Větší moc lidé starší a lidé ve středním věku než lidé mladší a děti. Druhá je dána složením pohlavním. Hierarchie podmíněné pohlavím propůjčují větší moc mužům než ženám. Třetí je založená na „arbitrárních pravidlech“ mezi něž patří například sociální třída, rasa, etnický původ a náboženská příslušnost. Teprve společnost tvořící ekonomický přebytek vytváří kromě dvou předchozích i hierarchie tohoto třetího typu. Trvalá podřízenost některých lidských skupin vnitroskupinové předsudky: jakmile roste společenský status, roste nechuť vůči mezirasovému míšení sebeznevýhodňování (hendikepování) jestliže příslušníci utlačovaných menšin očekávají od života málo, stává se to proroctvím, které se naplňuje právě proto, že bylo vyřčeno ideologická asymetrie jakmile roste sociální status, roste míra diskriminujících politických představ, například pravicového politického konservatismu Podřízenost posilují legitimizující mýty ospravedlňující sociální dominanci. 1 paternalistické hegemonie slouží společnosti a dozírá na neschopné a parasitující menšiny 2 reciproční hegemonická skupina a skupiny, které hegemonické nejsou, si jsou ve skutečnosti rovny 3 posvátnost moc panovníků pochází od Boha nebo bohů 4 meritokratický klíčem k podílu na moci jsou osobní zásluhy, individuální výkon. Mýtus tvoří iluzi sociální spravedlnosti. Rozšířený v USA více než v Evropě. Etnocentricismus, nacionalismus, regionalismus, sexismus a srážky podmíněné sociálními vztahy mezi třídami, lze považovat za projevy tvorby a existence hierarchií coby základní lidské, vývojově podmíněné vlastnosti. Lidské sociální hierarchie tvoří hegemonická skupina na vrchu a nižší referenční skupiny. Čím vyšší míra moci je vázána na nějakou sociální roli, tím je pravděpodobnější, že ji obsadí člen hegemonické skupiny. Teorie ospravedlňování systému 1 Proč lidé volí systém, jenž se předem netají tím, že se postaví proti jejich nejvlastnějším zájmům a udělá to? 2 Proč se s takovým systémem tak velký podíl lidí přestože jsou a budou biti, nadále ztotožňují? 3 Proč je status quo neboli stav věcí jak jsou, bez ohledu na svou mizérii pro takový podíl lidí lákavější než jakákoli změna, která by jim případně mohla přinést zlepšení? 4 Co přiměje lidi systémem poškozované nebo ničené k tomu aby ho hájili a nepokusili se o změnu? 5 Co umožní lidem v takovém systému privilegovaným potlačit pocit viny provokovaný bídou a trápením neprivilegovaných? Odpovědi 1. Uchování statu quo je niterný, vědomý i nevědomý cíl. Jakmile se nějaký sociální systém ustaví a upevní, lidé uchovávají jeho existenci a stabilitu 2. Ospravedlňování systému motivují jak vrozené vlivy, tak vlivy plynoucími z nějaké situace. Ospravedlňování systému je podmíněno například potřebou snížit pocit nejistoty zrovna tak jako potřebou snížit pocit ohrožení 3. Konejšení: jak lidem privilegovaným, tak neprivilegovaným sníží ospravedlňování systému míru úzkosti a nejistoty a přispěje k lepší náladě. V dlouhodobé perspektivě právě tohle konejšení může mít jak pro jedince, tak pro lidské skupiny zhoubné důsledky 4. Jakmile je změna nevyhnutelná, procesy, které vedou k ospravedlňování systému, se rychle přizpůsobí novému statu quo. 5. Čím víc lidé systém ospravedlňují, tím větší úsilí věnují ideologické podpoře jeho ekonomických a politických vlastností. 6 Příslušníci privilegovaných skupin dávají přednost příslušníkům vlastních skupin, 7 naproti tomu příslušníci skupin, které jsou na tom špatně, favorizují příslušníky jiných skupin. 8 Nespravedlivý systém často ospravedlňují i někteří příslušníci neprivilegovaných skupin. 9 Ti mívají v porovnání s těmi členy neprivilegovaných skupin, kteří systém odmítají, nižší míru sebeúcty, jejich vztah k příslušníkům vlastní skupiny bývá ambivalentní. 10 Uplatňuje se kognitivní disonance Uchování statu quo je cíl Nejenže lidé věří, že je systém, v němž žijí, spravedlivý a legitimní, lidé chtějí věřit, že je takový bez ohledu na jeho do očí bijící selhávání. Cíle ovlivňují zpracovávání i výklad informací, jsou zdrojem výběrové paměti. Například věnujeme větší pozornost informacím, které se cíle týkají, lépe si tyto informace lépe zapamatováváme a lépe si je vybavujeme z paměti, než informace, o nichž si myslíme, že se cíle netýkají. Bez ohledu na skutečnost považují lidé hájící status quo mocné lidi za vysoce inteligentní a odpovědné. Alternativní výklady často odmítáme, aniž bychom se je snažili pochopit. Experiment ukázal, jak si lidé vedení snahou obhájit status quo, vybavují důvody nerovnosti jako legitimnější, než bylo zadání, „vybaví si legitimní důvody“ i tam, kde žádné důvody uvedeny nebyly, nebo byly uvedeny důvody nelegitimní. Politické rozhodování Je významně ovlivněno geneticky. Má neuronální koreláty. Současné poznání však má výrazné limity: převážný podíl studií je z USA. Politické prostředí USA nelze s evropským ztotožnit. Politické spektrum pravice – levice je široké. Prakticky všechny studie zkoumající rozdíly mezi demokraticky pravicově a levicově orientovanými osobnostmi pracují s vyhraněnými okraji spektra. Jedinec, který považuje sama sebe za rozumného a vnitřně bezrozporného jedince, může zjistit, že je současně nositelem některých obvykle umírněných pravicových a některých obvykle umírněných levicových postojů. Příkladem může být jedinec, který je zastáncem trestu smrti a současně zastáncem výrazné státní regulace obchodu. Kromě toho je po zkušenosti s některými představiteli minulého režimu zřejmé, že některé zejména praktické, ale i teoretické aspekty politického konzervatismu mohou charakterizovat i lidi s příslušností k politické straně, která se označuje za levicovou.
18 Svobodná vůle a právní rozhodování
Existuje řada onemocnění, která omezují svobodnou vůli. Příkladem jsou Parkinsonova a Huntingtonova nemoc, Tourettův syndrom, obsedantně-kompulzivní syndrom, akinetický mutismus, locked-in sydrome, syndrom odcizené ruky, konverzní porucha, schizofrenie i deprese. Společným neuronálním jmenovatelem individuální svobodné vůle jsou kortiko-striato-thalamo-kortikální obvody. Laplaceův démon říká: „Jestliže by intelekt, který by v každém daném okamžiku znal všechny síly oživující Přírodu a vzájemnou polohu objektů, které ji tvoří, byl dostatečně obrovský na to, aby všechnu obdrženou informaci dokázal převést do jediného vzorce pohybu největších těles i nejlehčího atomu vesmíru, pak by pro takový intelekt nebylo nic nejistého, před našima očima by ležela minulost stejně jako přítomnost.“ Výrok je běžně považován za definici tvrdého determinismu. Méně je známo, že byl myšlen jako vtip. Laplace byl jedním z tvůrců teorie pravděpodobnosti. Determinismus Determinismus tvrdí, že stav vesmíru je funkcí fyzikálních zákonů a iniciálního stavu vesmíru Determinismus tvrdý Vesmír je přísně deterministický, svobodní nejsme, svoboda a svobodná vůle jsou iluze Kompatibilismus Kompatibilismus má za to, že svoboda je kompatibilní, slučitelná, s determinismem Determinismus měkký Jestliže se kompatibilismus slučuje s determinismem, mluví se o měkkém determinismu. Inkompatibilismus Svoboda je s determinismem neslučitelná. Inkompatibilisté věřící v platnost determinismu jsou zastánci tvrdého determinismu. Inkompatibilisté přesvědčení, že determinismus neplatí, jsou libertariáni Libertarianismus Podle libertariánů je vesmír indeterministický, jsme svobodní. Existují různé druhy indeterministických událostí: náhodné a volené. Lidská volba fyzikálním zákonům nepodléhá, nicméně vychází z činnosti lidské vůle a je kauzálně účinná. Jednoduchý pohyb prstem aktivuje řadu oblastí: Kontralaterálně BA 6, BA 8, SMA, M 1, S 1; oboustranně BA 7; Ipsilaterálně kůra mozečku. Pohyby prstů a ruky aktivují řadu polí, která se vzájemně překrývají. Libetovy experimenty V průběhu Libetových experimentů pozorovali účastníci pokusů pohyb ručičky na hodinovém číselníku. Elektrickou aktivitu jejich mozku přitom snímal elektroencefalograf. Jakmile se sami spontánně rozhodli, pohnuli pravým zápěstím. Hodiny se v náhodném intervalu poté zastavily. Účastníci pokusu sdělili, ve které poloze byla ručička v okamžiku, v němž si uvědomili záměr pohnout rukou, což se považuje za okamžik vědomého volního rozhodnutí „svobodné vůle“, říkající: „Pohnu pravým zápěstím“. V průměru to bylo 206 ms před počátkem pohybu. Okamžik, kdy pokusné osoby prožily vědomí záměru (volní akce) označil Libet písmenem W (will). Elektrická aktivita mozku (Bereitschaftspotenzial, readiness-potential, přípravný potenciál, BP) odpovídající pohybu se objevovala přibližně 1 s před počátkem pohybu. Účastníkův mozek tedy připravoval akci dřív, než si účastník začal být vědom, že jeho záměrem je pohnout rukou. Haggard a Eimer experiment modifikovali: pokusné osoby se kromě záměru pohybu rozhodovaly, zda užijí levou nebo pravou ruku. Zkušenost záměru („chci pohnout rukou“) v tomto případě lépe korelovala se stranovým BP, oznamujícím, která hemisféra řídí pohyb. Z toho plyne, že vědomé volní rozhodnutí následuje po přecházející elektrické aktivitě mozku, stejně jako v Libetově experimentu. Soonův et al. experiment (2008, fMR) ověřoval aktivitu mozku v době kdy se lidé rozhodovali o pohybu levou, nebo pravou rukou. Osm sekund před rozhodnutím se objevila činnost frontální polární kůry, což je nejranější článek kauzálního řetězu. Podle očekávání se aktivovala pre-SMA protilehlé motorické korové oblasti. Právě tato oblast mozku se aktivuje při úlohách zatěžujících prospektivní paměť. Nutno odlišovat jednoduchou volní akci (ohnutí prstu - co máme udělat, víme, na nás je kdy to uděláme) od složité plánované akce (nebo non-akce). To je řetěz rozhodnutí, která jsou projevem činnosti řídicích systémů, paměti pro minulost i paměti prospektivní, emotivity… Jestliže chápeme svobodnou vůli jako druh percepce, nikoli jako autonomní rozhodovací mechanismus, pak svobodná vůle existuje nadále.Jak vědomý záměr (a rozhodnutí), tak motorická aktivita, jsou projevem paralelní, byť v čase vzájemně posunuté aktivity mozku. Sebeuvědomování (mind) usuzuje na kauzální vztah záměru a akce ve snaze vysvětlit jejich korelaci. Jak záměr, tak akce mají společný jmenovatel: neuronální přípravu k akci. Což odhadl David Hume (1739): Vůle je…„niterný dojem, který pociťujeme a jehož jsme si vědomi, jakmile vědomě dopřejeme vznik nového pohybu našeho těla nebo novému počitku naší mysli“. Mozky zvířat a lidé lze chápat jako nestabilní nelineární systémy vysoce citlivé na nepatrné odchylky vstupních podmínek. Následné zesilování odchylek (amplifikace) je příčinou případně exponenciálně odlišného výsledku činnosti stejných systémů, jejichž vstupní podmínky byly na počátku téměř stejné. Vědecký pojem svobodné vůle je kvantitativní, nikoli kvalitativní pojem. Otázka není správně položená, ptáme-li se: „Máme, nebo nemáme svobodnou vůli?“, Správně položená otázka: „Kolik svobodné vůle jsme měli, máme nebo budeme mít?“ John Searle, filosof, popsal svobodnou vůli jako přesvědčení, „že jsme se často mohli chovat jinak, než jsme se ve skutečnosti chovali“. Pijavky i drosofily se dokáží chovat ve stejném prostředí odlišně. Tento druh svobody je nutnou, nikoli však postačující složkou svobodné vůle. Variabilita resp. stochasticita chování je sama o sobě jen první složkou. Následuje rozhodnutí, kterou nabízených možností živočich nebo člověk zvolí. První krok je „svobodný“, druhý krok je „volní“, což odpovídá dvousložkovému modelu svobodné vůle zastávaného Jamesem, Poincarem, Heisenbergem, Kosslynem i Popperem. Právní rozhodování Často uváděným precedens vztahu neurovědy a právního rozhodování je casus Daniela M´Naghtena (1843) jenž se pokusil zavraždit britského ministerského předsedu. Současný výzkum a diskuze se vede ve směru otázek: jaký je vztah stavby a funkce mozku k právní odpovědnosti? Za co odpovídají geny, za co stav mozku a za co interakce geny – mozky- prostředí? V jaké míře ovlivňují poznávání a emoce účastníků právního řízení, soudců, obhájců, státních zástupců, svědků i obžalovaných, jeho výsledek? V jaké míře se testování právních domněnek odchyluje od testování domněnek vědeckých? Co a proč lidé považují za spravedlivý trest? Jak odstraňovat stereotypy, předsudky a zkreslování skutečnosti, které ovlivňují průběh a výsledek právního zjišťování skutečností i rozhodování? V jaké míře může být paměť svědků zkreslená nebo omezená? Rizika popisuje teorie nebezpečného rozhodování. Konsekvencionalistické zdůvodnění legálního trestu: vychází z utilitaristické tradice, podle níž je trest oprávněn budoucím dobrem, zejména prevencí dalších zločinů, tím, že zadrží nebezpečné jedince a bude mít odstrašující vliv. Trest je nástroj zajišťující vyšší míru budoucího blaha společnosti. Retributivistické zdůvodnění vychází z kantovské tradice, podle níž je základním důvodem pro trest odveta. Trest lidem vrací, co si svými činy zasloužili. Retributivistické pojetí se opírá o pojem svobodné vůle. Lhaní je evolučně výhodný a rozšířený druh chování V evoluční historii našeho druhu se pravděpodobně objevilo časně. Průzkum praví, že současní lidé lžou průměrně dvakrát denně, lžou v 14 % e-mailů, v 27 % interakcích tváří v tvář v 37 % telefonátů Většina lží je všedních, lze je často považovat za zdvořilosti usnadňující sociální kontakt. Lhát znamená vyslovit nepravdivý výrok s úmyslem podvést. Lhaní vyžaduje, aby někdo pronesl výrok. Kromě toho vyžaduje, aby si člověk, jenž pronáší výrok, myslel, že je nepravdivý. Lhaní vyžaduje, aby byl nepravdivý výrok sdělen druhé osobě. Lhaní je nepravdivý výrok sdělený druhé osobě se záměrem, aby druhá osoba věřila, že je výrok pravdivý. Tím je druhé osobě narušeno právo na svobodu úsudku, nadto se záměrem druhou osobu poškodit. (Tato definice se netýká dětí a duševně nemocných lidí). Podvádět znamená záměrně dovést druhou osobu k mylnému přesvědčení
19 Estetické rozhodování
Schopnost prožívat a tvořit krásu je pravděpodobně kulturní univerzálie stará jako lidský druh. Platon (427 – 347 př. n. l.): krása vzniká sepětím dobra, pravdy a lásky. Přirovnání ke třem lavicím. Shakespeare (1564 – 1616), Baudelaire (1821 – 1867): samo o sobě není nic krásného, nebo ošklivého. Teprve lidé svým nazíráním propůjčují jevům tyto vlastnosti. Každá doba, každý věk měli svou podobu krásy. Krása existuje pouze v oku toho, kdo ji zří „The beauty is in the eye of the beholder“ Voltaire (1694 – 1778) subjektivita prožitku krásy Kant (1724 – 1804) Dokázat, že je něco krásné tak, jako se dokazuje platnost Pythagorovy věty, není možné. Jediný způsob, jak dokázat, že obraz nebo socha jsou krásné, Je, podíváte-li se na ně sami. Burke (1729 – 1797): „Krása je z valné části jistá kvalita objektů mechanicky ovlivňujících lidskou mysl prostřednictvím smyslového zásahu“ 1757 A philosophical enquiry into the origins of our ideas of the sublime and the beautiful: Biologická povaha prožitku vznešenosti je společná s biologickou povahou bolesti, zatímco biologická povaha prožitku krásy má stejný podklad jako láska a slast. Darwin (1809 – 1882) „…kdybych musel svůj život prožít znovu, naslouchal bych nějaké hudbě a četl nějakou poesii přinejmenším jednou týdně, neboť by možná nyní atrofické části svého mozku udržel v aktivitě jejich užíváním. Ztráta těchto zálib je ztrátou štěstí, možná, že poškozuje intelekt a ještě pravděpodobněji morální vlastnosti ochabováním emoční části naší nátury.“ Fechner: Vorschule der Ästhetik (1876) Neurostetika „Studium evolučních a neuronálních podkladů kognitivních a afektivních procesů daných estetickým nebo uměleckým postojem k umění v širokém slova smyslu (hudbě, filmu, poezii, literatuře, dramatu, architektuře, výtvarnému umění, atd.), dále k objektům, které umělecké nejsou, jakož i k přírodním jevům“. …neuronální a psychologické procesy, které jsou „podkladem například expertního hodnocení díla renesančního mistra historikem umění, umělcem, uměleckým kritikem, stejně jako člověkem, jenž expertem není. To samé se týká hodnocení dekorativní vázy, sportovního auta, páru bot ve výkladní skříni, lidské tváře nebo postavy, květiny, západu slunce, tvorby uměleckých děl a designu, stejně jako evolučních mechanismů, které našemu druhu tuto schopnost propůjčily.“ Psychologické složky percepční analýza: komplexita, kontrast, symetrie, řád, seskupování paměť: prototypy, familiarita, smysl, implicitní obsahy explicitní klasifikace: styl, obsah kognitivní zvládání: interpretace ve vztahu k uměn ve vztahu k sobě hodnocení: kognitivní stav ESTETICKÝ ÚSUDEK pochopení ambivalence afektivní stav ESTETICKÁ EMOCE „Estetický konektom“: rozlišuje subjektivně krásné a ne-krásné Estetická zkušenost Existuje rozdíl mezi tím, co se nám prostě líbí a estetickou zkušeností? Jaká je role systému odměny? Jaká je role systému emotivity? Umělecká díla, která se líbí nejvíc, aktivují mPFC (součást implicitního systému), kůru s. frontalis superior a md thalamu Integraci emoční zkušenosti do estetické odpovědiodpovídá aktivace OF a mPFC Preference pro tváře aktivuje OF a nc. accumbens Estetické hodnocení aktivuje rozsáhlejší systém než pouhá preference. K estetické zkušenosti přispívá aktivace senzorických korových oblastí vyššího řádu. Obrazy považované za umění vs. non-umění aktivují systém odměny: ventrální striatum hypothalamus očnicovou kůru Ventrální striatum je aktivováno zrakovými korovými oblasti v případě, že je objekt chápán jako umění. Ventrální striatum přitom není aktivováno oblastmi, jejichž činnost odpovídá estetické preferenci. Systém odměny je tedy aktivován pocitem „jde o umění“, což není závislé na jeho hédonické hodnotě. Levostranný „estetický konektom“ se efektivitou zapojení při rozlišování umění/ non-umění odlišuje od pravostranného. Vysoce preferované scenérie aktivují pravostrannou parahipokampální oblast „pro místa“ (PPA). Pozorovatelé se shodují v preferencích konkrétních obrázků. Významně méně se shodují v preferencích abstraktních obrázků. Vkus je zde vysoce individuální. Preference záleží na sémantickém obsahu. Učení zlepšuje poznávání objektů v kubistických obrazech. Kontext moduluje estetický úsudek aktivací paměti. Estetický úsudek aktivuje zevní i vnitřní očnicovou kůru bez ohledu na kontext. Zrakové korové oblasti vyššího řádu jsou aktivovány bez ohledu na estetický úsudek. Pocit krásy: aktivace vnitřní a dolní prefrontální kůry, zadní cingulární kůry, kůry levého spánkového pólu, kůry na hranicích temenního a spánkového laloku. Pocit symetrie: aktivace temenní a premotorické korové oblasti, které zpracovávají prostorové informace. Aktivita kůry levého sulcus intraparietalis doprovází jak pocit symetrie, tak pocit krásy. Popsaná „estetická“ neuronální síť se překrývá s aktivitou sítě doprovázející morální a sociální rozhodování. Abstraktní krása „Matematika, správně chápaná, není pouhým nositelem pravdy, ale i nejvyšší krásy – krásy chladné a přísné, podobné kráse sochy. Neoslovuje žádnou část naší slabší povahy, neskrývá úžasné pasti malířství nebo hudby, je božsky čistá a schopna přísné dokonalosti plynoucí jen z největšího umění. Smysl skutečného blaha, vytržení, pocit bytí vyššího než je člověk, pocit, jenž je úhelným kamenem nevyšší dokonalosti, lze v matematice nalézt se stejnou jistotou jako v poezii“ (Russell, 1919) Ve zpracovávání estetických podnětů existují genderové rozdíly. Existuje konektom rozlišující přitažlivost a krásu lidské tváře. Krásný = dobrý je rozsáhle, hluboce zakořeněná transkulturální poznávací předpojatost (cognitive bias). Je podkladem halo efektu reklamy, propagandy a kontroly vědomí. Prožitek krásy aktivuje defaultní (autoreferenční) síť. Qualia: prožitek krásy vniká dynamickou interakcí neuronálních sítí mozku. Burke (1757) - Ishizu a Zeki (2011): společný jmenovatel krásy Burke: „Krása je z valné části jistá kvalita objektů mechanicky ovlivňujících lidskou mysl prostřednictvím smyslového zásahu“ Ishizu a Zeki: „Krása je z valné části jistá kvalita objektů korelujících s aktivitou mediální očnicové kůry prostřednictvím smyslové intervence“.
20 Náboženství
Náboženství je množina druhů víry týkajících se příčiny, povahy a smyslu vesmíru se vztahem ke stvoření nadpřirozeným činitelem, nebo činiteli, obvykle zahrnující předpisy týkající se zbožnosti a rituálů součástí je morální kód kontrolující chování. Náboženství je kulturní univerzálie. Religiozita (zbožnost) má charakteristické vlastnosti týkající se sociálních vztahů, doktríny, druhů chování a denominační, neboť každé náboženství má své druhy rituálů a uctívání. Spiritualita se naproti soustředí na transcendenci, zabývá se otázkou významu a smyslu lidského života. Je možné být religiózní bez většího vztahu ke spiritualitě, bytˇ se všechna náboženství o spiritualitu snaží A naopak: mnoho lidí s vysokou úrovní charakterového rozměru osobnosti označovaného jako sebe-přesah (self-transcendence)jsou lidé spirituální, ani by byli religiózní Debata o evoluci náboženství se podobá debatě o evoluci jazyka: spandrel nebo adaptace. Lidské oběti se objeví ve všech zkoumaných společnostech společně se sociální stratifikací: pomáhají ji stabilizovat a vedou k přísně dědičné distribuci moci. Vznik a vývoj velkých prosociálních náboženství je provázán se vznikem a vývojem velkých hierarchizovaných společností starověku, souvisí s vynálezem zemědělství, se vznikem a vývojem mocenské a majetkové nerovnosti. Pojem „prosociální“ znamená v této souvislosti „ve prospěch koheze skupiny“, nikoli nutně „morálně správný“, „dobrý“. Pravděpodobný mechanismus vzniku velkých prosociálních náboženství Důvody jsou početné a vzájemně provázané. Prostředí bohaté na zdroje vedlo ke vzniku usedlých společností, výsledkem byla složitější společnost se složitější hierarchií. Růst populace byl v positivní zpětné vazbě s plochou a výtěžností zemědělské a pastevecké půdy. Výsledkem byla reorganizace společnosti směřující k intenzivnějšímu zemědělství. Tím i relativní nadbytek zemědělské produkce a pracovních sil. Důležitý byl vynález způsobu ukládání potravin. Nadbytek potravin by bez účinného způsobu ukládání nebyl nic platný. Půda se stala zdrojem, vlastnictví půdy tím pádem také. Kontrola výrobních prostředků jestliže byla část společnost schopná kontrolovat výrobní prostředky, byla výsledkem sociální stratifikace. Velké zavlažovací systémy: výstavba vyžadovala hierarchickou organizaci práce. Technické inovace, které zvyšovaly výrobu potravy, komunikaci a obchod, vlastnil malý podíl populace: opět podíl na vzniku sociální stratifikace. Ideologická kontrola: vládci se obvykle v průběhu náboženských rituálů odvolávali na božské právo a řád. Jimi ospravedlňují, posilují a případně rozvíjejí sociální hierarchii. Bez ohledu na počet důvodů a jejich vzájemnou provázanost je výsledek týž: život na vrcholu sociálního žebříčku znamená život v kulturní nice tvořené bohatstvím a mocí. Ta byla a je nástrojem diferencovaného reprodukčního úspěchu. Proč lidé nábožensky věří? Religiozita může mít evoluční kořeny. Je stejně stará jako lidstvo. Její vývoj je dlouhý. Odhaduje se, celkový počet až 10 000 náboženství, zaniklých a současných (a cca 7000 jazyků). Marx, Weber i Freud předpovídali sekularizaci společnosti. V USA a v islámských zemích se děje opak. Vznik, vývoj a setrvačnost velkých prosociálních náboženství je výsledkem vzájemně provázaných bio-psycho-sociálních interakcí 1 heritability 2 vrozených poznávacích mechanismů 3 vedlejších výtvorů poznávacích funkcí 4 adaptivního učení 5 nákladných staveb/rituálů 6 víry v nadpřirozené sledování 7 víry v privilegované médium 8 víry v kolektivní trest za přestupek jedince 9 kulturní selekce 10 spirituální a mystický aspekt Heritabilita religiozity 0,28 – 0,72 Vrozené poznávací mechanismy: intuitivní fyzika, biologie a psychologie. „Intuitivně“, na základě evolučně kódovaného, vrozeného nevědomého „programu od raného dětství poznáváme ontologické kategorie osoby živočichy rostliny předměty přirozené předměty umělé Mají očekávané, „intuitivní“ vlastnosti. Kontraintuitivní reprezentace budí větší pozornost a lépe se pamatují. Náboženské a další nadpřirozené reprezentace jsou kontraintuitivní. Narušují intuitivní představy o záměrných činitelích, tedy o entitách nadaných schopností cíleného jednání („agent“), na něž odpovídají jiné entity, o rostlinách i předmětech přirozených i umělých a to: 1 porušením vlastností dané kategorie 2 přenosem vlastností z jiné kategorie „Agenti“ tohoto druhu se podobají lidem fyzicky, intelektuálně i citově, nicméně dokáží procházet pevnými objekty, pohybovat se neomezeně časem i prostorem a existovat věčně. Vedlejší výtvor poznávacích funkcí: mentalizace a agency. Mentalizace („teorie mysli“, theory of mind, teorie duševních stavů) je schopnost vysvětlit, předvídat a interpretovat chování přisuzováním duševních stavů jako jsou touha, přesvědčení, záměry a emoce druhým lidem i sobě (obecně „agentům“). „Agent“ je cokoli aktivního, budícího dojem, že se nějakým způsobem chová na základě niterných nikoli zevních příčin. „Agentem“ je vše, co se pohybuje samo o sobě, k nějakému cíli, případně od nějakého zdroje ohrožení, co dělá dojem, že má vlastní vůli, rozhoduje se samo („agency“). Lidé přisuzují náhodným jevům vlastnosti „agenta“ zcela běžně (experiment Heiderův a Simmelové). Přepokládá se, že jde o evoluční dědictví. Přisuzovat náhodným jevům vlastnosti „agenta“ bylo v prostředí, kde žili predátoři bezpečnější, než nepřisuzovat. Falešně positivní výklad náhodné události byl adaptivní, protože znamenal vyšší naději na přežití a rozmnožení, než výklad falešně negativní. Adaptivní učení Náboženské reprezentace pomáhají zvládat úzkost, ale mohou úzkost i vyvolávat. Sociální postoje jsou značně ovlivňovány vědomím vlastní smrtelnosti (vedlejším výtvorem může být optimismus). Lidé, kteří jsou vystaveni tématům se vztahem ke smrti, méně tolerují etnické rozdíly, mají sklon trestat okolí více než lidé, kteří upomenutí na vlastní smrtelnost vystaveni nebyli. Symbolický slib nesmrtelnosti lze proto chápat jako nástroj pomáhající zvládnout úzkost. Potřeba pochopit náhody a nehody, včetně nemocí a smrti. Lidé obtížně chápou (nízkou, nicméně existující) pravděpodobnost, zvláště v situacích, kdy porovnávají pravděpodobnost jediné událost s relativní četností mnoha událostí. Sociální směna: Interakce s Bohem, světci, bohy, duchy a předky mívá stejně jako interakce s činiteli přirozenými velmi často povahu sociální směny. Altruismus lidé jak v průběhu experimentů, tak jako tržní činitelé, jsou často vedeni pocity, jako je spravedlivost, pro něž není „ekonomicky racionální“ důvod. Všechna velká náboženství doprovázejí nákladné stavby a rituály. Parochialistický altruismus Parochialismus nepřátelství vůči jedincům, kteří nepatří do vlastní etnické, rasové nebo jiné skupiny. Parochialistický altruismus se může vyvinout jakmile parochialismus spouští nepřátelství mezi skupinami. Jeho kombinace s altruismem může přispět v těchto konfliktech k úspěchu. Jakmile parochialismus spouští nepřátelství mezi skupinami, mají skupiny s vyšší podílem parochialistických altruistů při střetech výhodu. Neuronální podklady religiozity Aktivní je konektom mentalizace. Bůh je „agent“. Podkladem osobní víry v Boha může být zobecnění vazby (attachment). Ateismus (non-teismus) V současnosti je na Zemi 2 miliardy křesťanů 1,2 miliardy muslimů 900 milionů hinduistů 500 – 750 milionů lidí, kteří říkají, že jsou ateisté, skeptici nebo nábožensky nevěřící, takže jsou v tomto směru čtvrtou nejpočetnější lidskou skupinou. Skeptiky, případně ateisty nacházíme i mezi lidmi, kteří pravidelně navštěvují mše, kázání a účastní se náboženských rituálů. Jde jim o život v komunitě, výchovu dětí. Jestliže je religiozita spektrem názorů, pocitů, postojů, víry a strategie chování, je non-religiozita podobným spektrem. Jestliže je v základech religiozity víra v nadpřirozeného „agenta“ („agenty“)který stvořil vesmír, případně má nějaký vztah k vesmíru i lidstvu, v základech non-religiozity tato víra není. Religiózní lidé mají za to, že vesmír a lidstvo vznikly a vyvíjejí se na základě zásahu nadpřirozených „agentů“, nevědí přesně jak a zejména proč. Non-religiózní lidé mají za to, že vesmír a lidstvo vznikly a vyvíjejí se bez zásahů nadpřirozených agentů, a také nevědí přesně jak a zejména proč. Jestliže existoval selekční tlak ve směru náboženské víry, mohl, ale nemusel existovat i selekční tlak ve směru náboženské nevíry. Proč se lidé stanou non-religiózními? 1 rané formativní zkušenosti 2 výsada lidí s nízkou mírou sociálních závazků 3 vyšší inteligenční kvocient 4 ateisté neexistují 5 přirozená populační variabilita 6 kulturní variabilita 7 závislost na četnosti 8 exploatace 9 ekologická variabilita 10 katalyzátor 11 oživování 12 tlumení 13 „ateismus je náboženství“ Viržinský status náboženské svobody …že bezbožná domněnka tvůrců zákonů a vládců, občanských stejně jako církevních, kteří sami nejsou nikým jiným než mýlícími se a nenápaditými lidmi usurpujícími panství nad vírou lidí druhých, lidmi ustavujícími vlastní názory a způsoby myšlení jako jedině pravdivé a neomylné a tímto způsobem se snažícími vnutit je druhým, ustavila a uchovává falešná náboženství po veškerý čas v největších částech světa... …že nutit člověka k peněžním příspěvkům určeným propagaci názorů, jimž nevěří, je hříšné a tyranské ...(USA, Zákon z r. 1786, Thomas Jefferson (1743 – 1826), 3. Prezident USA, hlavní autor Deklarace nezávislosti USA (1776).
21 Psychopatie, machiavelismus
Nejstarší odborné popisy psychopatie pocházejí z 19. století: Pinel, Pritchard Cleckley: Pět vydání knihy The Mask of sanity (1941 – 1988). Znaky antisociální osobnosti podle diagnostické příručky Americké psychiatrické společnosti (DSM IV R)
které se projevují počínaje 15. rokem věku ve třech nebo více směrech 1 narušováním zákonných sociálních norem 2 podváděním 3 impulzivitou nebo neschopností plánovat budoucnost 4 podrážděností a útočností 5 bezohledností ve vztahu k bezpečí cizích lidí i své 6 soustavnou neodpovědností 7 nepřítomností výčitek svědomí B. Jedinci je nejméně 18 let. C. Existují důkazy, že jedinec měl (antisociální) poruchu chování před 15. rokem věku D. Antisociální chování se neobjevuje pouze v průběhu schizofrenie, mánie Vztah antisociální osobnosti a psychopatie ASP 3 - 4% mužů necelé 1% žen Čtvrtina lidí s ASP jsou psychopati kriminální (neúspěšní) nekriminální (úspěšní) Diagnostika: Psychopathy Check List adolescenti dospělí vyhledávací Čtyři „pilíře“ psychopatické osobnosti, které vznikly analýzou dat zjištěných Hareovým dotazníkem Afektivní pilíř: nepřítomnost výčitek svědomí, nebo pocitu viny, oploštěný afekt, čili zcela povrchní cítění a citové prožívání, bezcitnost a neschopnost vžít se do niterného stavu druhého člověka, neschopnost převzít odpovědnost za vlastní činy Interpersonální pilíř (tedy vztahy k druhým lidem) :nápadná „výmluvnost“ a povrchní půvab, velikášství a sebepřeceňování, patologická lhavost, manipulování druhými lidmi Životní styl: potřeba víceméně trvalé stimulace ze zevního světa, sklon k nudě, parasitní životní styl, nepřítomnost realistických dlouhodobých cílů, impulzivita Antisociální pilíř: špatná schopnost kontrolovat vlastní chování, problémy s chování v dětství nebo v dospívání, delikvence v dětství nebo v dospívání, zrušené podmínečné propuštění, kriminální „universalita“ – jinak řečeno, tito lidé se dopouštějí nejrůznějších druhů kriminálních činů. Skóre za každou položku 0 – 2 body, rozdělovací skóre 30 bodů USA, 25 bodů UK, possible/probable 13 bodů. Diagnostikuje specializovaný psycholog nebo psychiatr na základě skóre a všech další dostupných klinických dat. Příčiny Psychopatie nemusí být onemocnění ani porucha, ale druh adaptace. Na psychopatii se významně podílí dědičnost. Jakmile se psychopatické znaky objeví, což může být již v průběhu dětství nebo dospívání, jsou celoživotně stabilní. Psychopatii charakterizuje svazek odlišných příznaků, nicméně mezi jednotlivými znaky psychopatie existuje vysoká korelace. Příkladem je vysoká korelace mezi otrlostí a necitovostí a mezi impulzivitou a antisociálními znaky chování na straně druhé. Po této stránce může tedy být psychopatie jednotný konstrukt. Psychopatické rysy se nalézají běžně v „normální“ lidské populaci. Lidé označovaní jako psychopaté, jsou tedy lidé, kteří překročili diagnostický „práh“. Jsou lidmi z okraje statistického kontinua a je jich v populaci přibližně 0,6 - 1%. V manažerské populaci se jejich výskyt odhaduje na 3,5%. Teorie životní historie: psychopatie má rysy „rychlé“ strategie. Bezcitnost a otrlost psychopatů jsou podmíněny geneticky. Další skupinou příčin je perinatální poškození: hladovění matek, stres matek, kouření matek čekajících syna, perinatální trauma mozku. Následují porucha vazby (citová deprivace) a socioekonomický tlak prostředí. Porucha chování / antisociální chování začátek: v dětství v adolescenci Začátek do 11 – 12 let, chlapci častěji, vývojová trajektorie dívek je opožděná dvojnásobná četnost odsouzení ve věku 16 – 18 let ve věku 22 – 24 let vyšší podíl jedinců s nízkou inteligencí s poškozenými řídícími funkcemi čelních laloků impulzivních s poruchami pozornosti s poškozenou emoční regulací častěji nestabilní rodinné prostředí nekvalitní škola Do antisociální osobnosti se vyvíjí 14 – 54 % dětí s těžkou poruchou chování. Čtvrtina z nich pravděpodobně budou psychopati. Úspěšné a neúspěšné psychopaty odlišuje stavba a funkce mozku v řadě parametrů, stejně jako odlišuje psychopaty od lidí, kteří psychopatičtí nejsou. Odchylky vnitřní a spodní prefrontální kůry se podílejí na poruše kontroly impulzů, poruše emočního učení, poruše adaptivního chování, rozhodování a plánování Odchylky horní spánkové kůry se podílejí na poruše mentalizace a empatie Odchylky hipokampu, se podílejí na poškozeném ukládání a vybavování paměťových dat, ve spolupráci s amygdalou pak na poruše zpracovávání emočně významných paměťových dat Odchylky amygdaly se podílejí na odchylném zpracovávání emočně významných informací Odchylky corpus callosum se podílejí na poruše interhemisférálního informačního přenosu a poruše fysiologické funkční asymetrie hemisfér. Nově byla u psychopatů zjištěna nadměrná aktivita nc. accumbens. Vyvolávají ji farmakologické i finanční podněty. Nadměrná činnost této oblasti odpovídá impulzivní a antisociální složce syndromu Vyšetřování elektrické aktivity mozku doprovázející sledování vlastních akcí a akcí druhých lidí ukazuje, že jak psychopati, tak lidé z kontrolní skupiny zpracovávají po této stránce vlastní akce stejně. Na rozdíl od kontrolních jedinců je však elektrická aktivita mozku psychopatů sledujících vyústění akce druhých lidí odchylná zejména v sociálních souvislostech U psychopatů se v DTI prokazuje odchylná výstavba velkých systémů propojujících očnicovou kůru, amygdalu a limbický systém. Dvě skupiny psychopatů: u první skupiny se psychopatické znaky vyvíjejí bez zřejmé závislosti na prostředí. U druhé je tomu opačně. Objem pravostranné očnicové kůry vrahů pocházejících z nedeprivovaného prostředí, tedy lidí, kteří nebyli v dětství vystaveni sociálnímu stresu, byl o 14,2% menší než objem stejné korové oblasti vrahů, kteří pocházeli z deprivujícího prostředí (zneužívání, opomíjení, násilí mezi rodiči) Tradice měla za to, že psychopati nerozlišují dobré od zlého. Psychopati dobré od zlého rozlišují, ale je jim to lhostejné, rozlišování nemá vliv na jejich chování. Psychopati mají morální rozlišování narušené v některých aspektech, v jiných nikoli, záleží na kontextu: například na tom, zda je o poškozování a pečování, o spravedlnost a reciprocitu o peníze. Jestliže jde o non-morální podnět, jakým jsou peníze, narušují psychopati všechny morální domény. Jednoduché členění rozlišuje kriminální a nekriminální (úspěšné) psychopaty. Pravděpodobné je, že podnětem pro teoretický a empirický výzkum těch psychopatů, jimž se říká úspěšní, jsou události finančního světa posledních let, například pády společností Enron, World.com, banky Lehman Brothers, nebo stíhání vedoucích pracovníků banky Barclays a finančníka Bernarda L. Madoffa. Analýza osobnosti 39 vysoce postavených manažerů a vedoucích pracovníků britských společností dokázala, že skóre některých psychopatických znaků je stejné nebo převyšuje skóre stejných psychopatických znaků psychiatrického zařízení vězeňské nemocnice v Broadmoor. Podnikový psychopat (corporate p.) je synonymum pro pojmy psychopat v řídící funkci (executive p.), psychopat průmyslový, organizační a organizační sociopat. Tito lidé naprosto bezohledně manipulují druhými lidmi, nemají svědomí, míří jen za vlastními cíli. Mohou vypadat skvěle, chytře a moudře, úspěšně, jako „lidé s vizí“. Potřeby a přání druhých lidí jsou jim zcela lhostejná, lžou, vydírají, zastrašují, podvádějí. Přes svůj často oslnivý, charismatický vzhled a extrovertní chování, bývají špatnými organizátory, dokáží organizaci nebo podnik, ve kterých pracují, doslova zničit Ve vyšších patrech mocenského žebříčku zkoumaných organizací se objevují častěji než v jejich patrech nižších. V některých organizacích se vyskytují častěji než v organizacích jiných, přitahují je zejména velké finanční organizace Jejich početní růst a vzestup na žebříčku v korporacích byl umožněn změnou charakteru jejich činnosti v poslední třetině minulého století. Do té doby byly korporace poměrně stabilní systémy, měnící se pomalu, zaměstnanci často předpokládali, že v dané korporaci budou pracovat celoživotně. Postup v hierarchii byl poměrně pomalý a přehledný. Obvykle stoupali k úrovni, na kterou stačilo jejich vzdělání, intelekt a schopnosti. Detekce podnikového psychopata byla snadnější. V poslední třetině minulého století se mezi korporacemi rychle rozšířilo vzájemné přebírání a splývání, proměny zrychlily jak díky novým zejména komunikačním technologiím, tak díky globalizaci. Stabilita zmizela. Celoživotní místa s ní. S tím poklesla míra loajality, častější změna pracovního místa přestala být chápána jako druh prohřešku. Lidé náhle zjišťovali, že pracují pro cizí organizaci s lidmi, které dobře neznají. Na selhání začalo přicházet pozdě, klíčové postavy, které za ně odpovídaly mezitím byly v jiné korporaci na jiné, často vyšší pozici. Příjmy pracovníků na vyšších postech, zejména ve finančních institucích, začaly tak rapidně růst, že se vymkly z běžných měřítek. Vyvinul se sociální prostor, jenž je pro podnikové psychopaty ideální. Je pravděpodobné, že se podnikoví psychopati významnou měrou podílejí na vzniku globální finanční krize Varovné příznaky prozrazující možného psychopata ve vedoucí funkci jsou:
Je pravděpodobné, že se korporátní psychopati podíleli na vzniku globální finanční krize r. 2008. Machiavelismus: směs sobectví a oportunismu. Některá pravidla: Tvař se jako přítel, jednej jako špión. Žádáš-li o pomoc, apeluj u lidí na jejich vlastní zájmy, nikdy na milosrdenství či vděčnost. Nedůvěřuj svým přátelům, raději se nauč využívat své nepřátele. Dbej o svou pověst, mnohé na ní záleží. Nikdy nedělej sám, co za tebe mohou udělat jiní. Vyhýbej se nešťastníkům a smolařům. Nauč se činit lidi na sobě závislými. Uplatňuj kromě nepoctivosti i poctivost a štědrost, abys odzbrojil svoji oběť. Nevyzrazuj své záměry. Vždy říkej méně, než je třeba. Své nepřátele bez milosti likviduj. Udržuj ostatní v nejistotě, vytvářej atmosféru nepředvídatelnosti. Nikomu se nesvěřuj. Udeř pastýře a ovečky se rozprchnou.
22 Válka
Definice Hrozba násilné akce nebo násilná akce jednoho sociálního systému vůči jinému sociálnímu systému Turner-High, 1981 Organizovaná cílená skupinová akce zahrnující skutečné nebo možné užití smrtící síly zaměřená pro jiné skupině, která může, ale nemusí být organizována pro podobnou akci Ferguson, 1984 Organizované násilí velkého rozsahu, které probíhá mezi politickými jednotkami Levy 1983 Veřejně legitimizované útočné nebo obranné smrtící násilné akce mezi státy Cohem 1984
Klasifikace Konvenční Nekonvenční: gerila, povstání, teror, infiltrace, psychologická válka Hybridní: konvenční + nekonvenční + kybernetická Občanská Globalizující: přesahuje lokální a regionální hranice Jaderná, chemická, biologická Příčiny základní, ultimate evolučně daný znak chování („zdroje“) bezprostřední, proximate výsledek sociokulturních nebo ekologických vztahů („zdroje“) Smysl války Zvýšení inkluzivní zdatnosti Emoční zisk nebo úleva: emoční stres lze snížit agresí Zlepšení sociálního postavení Hmotný zisk Zvýšení skupinové soudržnosti Předcivilizační válčiště: Nataruk (Keňa), Schöneck-Killianstadten, Tollensee Soudobé válčící kmenové společnosti: jižní Amerika, Papua-Nová Guinea, Austrálie… Systémové příčiny vzniku válek: teorie mocenské rovnováhy a teorie mocenského přechodu Společenské příčiny válek: teorie falešného vědomí Genocida: Činy spáchané se záměrem celkově nebo částečně zničit národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu. Doprovází vysoký podíl válek celé dějiny. Syndrom mocenské posedlosti je směs tvořená strukturou osobnosti mocenskou závislostí osobními sebeklamy skupinovými sebeklamy iracionalitou stupiditou Válečné zločiny obvykle předchází dehumanizace – animalistická nebo mechanistická. Fried definoval syndrom E – pokus o vysvětlení osobnosti a chování např. členů nacistických Sonderkommand: Opakované násilné činy Obsedantní ideace - vyčišťování Perseverace Snížená afektivní reaktivita Nadměrné nabuzení („rauš“) Rychlá habituace Disociace Závislost na skupinovém sociálním prostředí Skupinová psychická infekce Nedotčené: řešení problémů, jazyk, paměť Riziko velké války v současnosti roste úměrně Růstu populace Změně klimatu Devastaci půdy Nedostatku vody Poškození biodiverzity Bídě a hladu Vysoce nerovnoměrné distribuci majetku a moci. Znečištění což v souhrnu vystihuje ekologická stopa: Ekologická stopa definované populace (jednotlivec, město, stát…) je celková plocha ekologicky produktivní země a vodní plochy, využívaná výhradně k zajištění zdrojů a asimilaci odpadů produkovaných danou populací při používání běžných technologií. Ekologická stopa je vyjadřována v jednotkách plošné míry „globální hektar“. Novými zbraněmi jsou masová migrace a válečné roboty (War 4.0).
23 Štěstí
Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) rozlišoval dvě podoby štěstí hédonia – vědomý pocit příjemného, citová stránka štěstí Maslow vytvořil seberealizační „pyramidu: sycení jednotlivých stupňů je doprovázeno pocitem štěstí: fysiologické potřeby, potřeba bezpečí, sociální potřeba, potřeba uznání, potřeba seberealizace. Průzkum stoletých lidí: jsou šťastní, mají-li pocit, že jim život dal, co od něj očekávali a nemají-li pocit, že by ho měli vyměnit za jiný, i kdyby mohli. Lidé dokáží dle vlastního sdělení být šťastni i v locked-in syndromu. Podkladem hédonického štěstí je činnost systému odměny. S tímto systémem je v rozsáhlé interakci autoreferenční systém. Příjemné smyslové vjemy uvádějí do akce uzly hédonického konektomu: může to být jídlo, finanční odměna, povýšení stejně jako hudba. Hédonia je pocit odpovídající aktivitě systému odměny bez ohledu na druh signálu. V polovině 90. let minulého století dokázaly studie dvojčat, že genetické variabilitě odpovídá 44% - 52% rozptylu míry pocitu štěstí. Rozdíly vzdělání, socioekonomického statusu, výše příjmu, manželského stavu, religiozity neodpovídaly za víc než 3% rozptylu. Jedním kódujících genů je gen 5-HTT. Má „krátkou“ a „dlouhou“ alelu, ta je ve vztahu k pocitu štěstí „výkonnější“. Jestliže je stresujících událostí moc, onemocní depresí 33% nositelů méně výkonné „krátké“ alely, ale jen 17% lidí, kteří mají obě alely „dlouhé“ „Dlouhá“ alela genu 5HTT, má vztah k většímu pocit uspokojení ze života bez ohledu na všechny ostatní vlivy. Pravděpodobnost, že lidé s jednou „dlouhou“ alelou genu řeknou, že jsou velmi spokojeni, je necelých 10%. Jestliže jsou to lidé s oběma „dlouhými“ alelami, je pravděpodobnost přibližně dvojnásobná. Alkohol a drogové závislosti Vývoj závislosti charakterizuje: nutkavé vyhledávání a užívání ztráta kontroly nad užíváním záporný citový stav (dysforie, podrážděnost, úzkost) jakmile nemocný nemůže látku získat a užít. Příležitostné užití se od užití opakovaného a vývoje závislosti odlišuje. V průběhu vývoje závislosti se patrně činnost systému „liking“ přesmykuje do systému „wanting“ (mesolimbokortikální systém vs. striato - thalamo – OF systém). Fetální alkoholový syndrom je nejrozšířenější příčina mentální retardace dětí v Evropě. Epidemiologicky nejtěžší důsledky má kouření cigaret. Štěstí v lidské společnosti Easterlinův paradox Lidé s vyšším příjmem žijící uvnitř nějaké země říkají častěji než lidé s příjmem nižším, kteří žijí ve stejné zemi, že jsou šťastni. Jakmile však dosáhne příjem na hlavu takové výše, že nasytí základní potřeby, poskytne mezinárodní srovnání odlišný obraz. Průměrné hladiny agregovaného štěstí mezinárodním rozdílům v příjmech neodpovídají. Příjem na hlavu v USA letech 1946 – 1970 rostl trvale, růst průměrného štěstí tomu však neodpovídal, a v rozmezí let 1960 – 1970 podle Easterlina dokonce poklesl. Více peněz pro jednotlivce znamená víc individuálního štěstí. Růst příjmu všech lidí však neznamená růst štěstí všech lidí Vztah štěstí a příjmu je příklad logického klamu složení souboru – co platí pro jedince, neplatí pro společnost jako celek. Lidé nehodnotí svůj hmotný blahobyt absolutním množstvím statků, které vlastní, ale ve vztahu k sociální normě říkající jaké statky jim náleží. Bohatší společnosti nejsou šťastnější než společnosti chudší, nicméně uvnitř každé z nich jde štěstí s bohatstvím ruku v ruce. V britské populaci záleží pocit štěstí na samotné výši příjmu podstatně méně než na tom, jaký mají příjem lidé stejného věku, vzdělání a pohlaví jakož i lidé bydlící ve stejné oblasti Jinak řečeno – pocit štěstí záleží na vzájemném srovnávání. Jestliže lidé mají příjem vyšší než skupina, se kterou se srovnávají, jsou šťastni. Jestliže ho mají nižší, pocit uspokojení mizí. Společnosti v raných fázích vývoje považují hospodářský růst za něco zásadního. Jakmile překročí jistý práh, začnou se lidé starat o rodinný život, přátele a ochranu životního prostředí. Příklady Japonsko V roce 1958 to byla ještě velmi chudá země. Její hrubý hospodářský produkt v následných letech vzrostl na pětinásobek. Míra subjektivně uváděného pocitu štěstí se nezměnila Následnické státy bývalého Sovětského svazu Dvanáct z nich zaznamenalo v letech 2000 – 2003 růst, který je řadil mezi dvacet nejrychleji rostoucích ekonomik světa. Pocit uspokojení ze života v nich však poklesl. Příjem neboli peníze na hlavu, mají k některým stránkám života označovaného jako dobrý, neboli k well-being, vztah zcela jednoznačně a to k těm, které odpovídají jeho celkovému hodnocení, svým způsobem tedy Aristotelově eudaimonickému pocitu. lidé s vyšším příjmem řeknou „ vedu docela dobrý život“ častěji než lidé s příjmem nižším. K pocitu, který lidé ze života mají, to znamená k hédonickému pocitu „jsem šťastný“, přispívají peníze jen málo. v tomto směru přispívají pouze k výši uspokojení z vyšší životní úrovně. Šťastný pocit ze života (hédonický rozměr) má daleko mohutnější vztah k sociálně psychologickým proměnným, než k samotné výši příjmu má tedy spíše vztah k tomu, zda lidé mají funkční rodinu, spolehlivé přátele, zda se učí něco nového, zda je baví práce, takže se činí, jak nejlépe dovedou, a také k tomu, kolik hodin denně pracují. Existují společnosti s vysokým GDP a nižším pocitem štěstí a naopak. Jestliže se sloučí hédonický a eudamonický aspekt, jsou nejméně šťastni lidé kolem padesátky. Vysoký příjem kupuje uspokojení ze života, ale nikoli štěstí. Nízký příjem znamená jak nespokojenost, tak pocit neštěstí. Jestliže jsou šťastni lidé, kteří jsou ve vaší sociální síti na vzdálenost jednoho kroku, například lidé, s nimiž žijete pod jednou střechou, vaši příbuzní a dobří přátelé, roste pravděpodobnost, že budete také šťastni přibližně o čtvrtinu. Pozor: pro vaše spolupracovníky ze zaměstnání to neplatí. Základní důvody pocitu ztráty štěstí: Ztráta životního partnera, kterého měli lidé rádi. Ztráta zaměstnání. V Evropě záporně ovlivňuje pocit štěstí sociální nerovnost. Deprese Štěstí a sociální nerovnost USA 1972 – 2008 lidé s nižším příjmem byli šťastnější v letech s nižší mírou sociální nerovnosti, než v letech s vyšší mírou sociální nerovnosti u lidí s vyšším příjmem se tento vztah neobjevoval. Záporný vztah mezi nerovností příjmu a štěstím u lidí s nižším příjmem NENÍ dán nižším příjmem, ale pocitem nespravedlnosti a pocitem nedůvěry ve společnost. Pocit štěstí je narušen zhoršeným zdravotním stavem zejména v průběhu stárnutí. Adaptace bývá neúplná bez ohledu na to, že mladší lidé, kteří se v důsledku úrazu dostanou na vozíček, po nějaké době tvrdí, že jsou stejně šťastni, jako byli před nehodou. K pocitu štěstí přispívá manželství: subjektivní pocit štěstí bývá u lidí žijících v manželském stavu vyšší než u lidí rozvedených, ovdovělých nebo žijících o samotě. Druhá manželství bývají menším zdrojem subjektivního štěstí než ta první. Příznaky deprese Smutek bez důvodu dva týdny, denně, nebo skoro denně, většinu dne Únava Ztráta zájmu a potěšení Pokles sebedůvěry Poruchy soustředění Bezdůvodné pocity viny Poruchy spánku Poruchy příjmu potravy Myšlenky na smrt Myšlenky na sebevraždu Eudaimónia znamená štěstí jako kus moudrosti, rozumový aspekt štěstí. Ryffová (1989) sestavila stupnici eudaimonického štěstí. Stupnice má šest jaderných fazet: 1 Sebe-přijetí Lidé s vysokým skóre mívají ze života, který mají za sebou, dobrý pocit sami sebe chápou a přijímají v mnoha rozměrech, dobrých i špatných Lidé s nízkým skóre se sebou spokojeni nejsou, život byl zklamání, přáli by si být jiní, než jsou. 2 Dobré vztahy k druhým lidem Vztahy lidí s vysokým skóre jsou vřelé, uspokojující; blaho druhých lidí je zajímá; jejich empatie je vysoká, jsou schopni hlubokého citu a intimity; chápou, co ve vztahu znamená dávat a přijímat. Lidé s nízkým skóre mívají málo blízkých a důvěrných přátel; být vřelí, otevření a starat se o druhé je pro ně těžké; ve vztazích k druhým lidem jsou isolovaní; nejsou ochotni při udržování důležitých vztahů ke kompromisům. 3 Autonomie Lidé s vysokým skóre jsou nezávislí, určují běh svého života; jsou schopni odolávat sociálnímu tlaku, jenž by je nutil k myšlení nebo jednání v nějakém směru; sami sebe hodnotí osobními měřítky. Lidem s nízkým skóre dělá starost, jak je druzí lidé hodnotí a co od nich očekávají; musí-li se rozhodnout ve vážné věci, spoléhají na úsudek druhých; vůči sociálnímu tlaku, jenž je nutí myslet a jednat v nějakém směru, jsou konformní. 4 Míra, ve které zvládáme své prostředí Lidé s vysokým skóre mají pocit, že je dobře zvládají dobře; dobře využívají možnosti, které jim prostředí nabízí; dokáží vybrat, co vyhovuje jejich osobním potřebám a hodnotám Lidé s nízkým skóre špatně zvládají každodennost; mají pocit, že nejsou s to nic změnit nebo zlepšit; nemají pocit kontroly nad zevním světem 5 Smysl života Lidé s vysokým skóre mají životní cíle, mají pocit, že svůj život drží v rukou, jejich život v minulosti i ten současný má význam; znají myšlenky, které dávají životu smysl; znají důvody, pro které žijí Lidé s nízkým skóre mívají pocit, že jejich život nemá smysl; mají malý počet životních cílů, nemají dojem, že by svůj život měli v rukou; nevědí o ničem, co by životu dávalo význam 6 Osobní růst Lidé s vysokým skóre mají pocit pokračujícího vývoj; sebe vidí jako něco v růstu; jsou otevření novým zkušenostem, mají pocit, že své možnosti uskutečňují, v průběhu doby vidí, že zlepšují jak sami sebe, tak své chování; mění se způsobem, který odráží větší znalost sebe samých, tak vliv na okolí Lidé s nízkým skóre mají pocit osobní stagnace; pocit, že by se v průběhu doby zlepšovali nebo rozvíjeli, nemají; život je nudí a nezajímá; nejsou schopni nových postojů nebo druhů chování
24 Láska
Biologickým smyslem lásky je reprodukce. Uplatňuje se pohlavní výběr. Volba sexuálních partnerů je u zvířat nenáhodná. Tvorba biologické vazby mezi partnery je podmíněna geneticky a neurohormonálně. Klíčovými modulátory jsou arginin - vasopresin a oxytocin. Muži a ženy udávají žebříček důvodů pro sexuální interakci. U obou pohlaví je žebříček podobný, nikoli totožný. Jestliže jsou důvodem k sexuální interakci láska, oddanost a vyjádření citu, nejsou mezi pohlavími rozdíly. Mezi behaviorální podobou lidské sexuální interakce a anatomií předního hypothalamu existuje korelace. Strategie získávání pohlavních partnerů se však u samiček a samečků resp, žen a mužů odlišuje. Popisuje ji Batemanův a Triversův princip. Ženy od mužů vyžadují: 1 Bohatství 2 Sociální status 3 Přiměřený věk 4 Píli a ctižádost 5 Stabilitu a pevnou vazbu 6 Inteligenci 7 Kompatibilitu 8 Vyšší postavu a fyzickou sílu 9 Dobré zdraví 10 Lásku a laskavost 11 Upřímnost Muži od žen vyžadují 1. možnost mít děti, 2. věrnost, 3. atraktivní tvar těla Posuzování atraktivity mužské tváře ovlivňuje Giniho index. Atraktivní ženy „žádají všechno“ : geny, investice, dobré rodičovství a citovou oddanost. Antická a středověká typologie lásky Erós vášeň Storgé něha Ludos přelétavost Mániá šílenství Agapé starostlivost Filiá přátelství Pragma věcnost Sternbergova typologie Důvěra – vášeň – oddanost Typologie Beverly Fehrové je rovněž trojrozměrová. Dvěma základními typy lásky jsou romantická a mateřská láska. Oba typy lásky mají konektomy se společnými a odlišnými uzly Jsou transkulturální. Vztah k behaviorálním sexuálním rozdílům se uvádí pro některá hypothalamická jádra. Akutní romantická láska aktivuje systémy odměny a motivace. U heterosexuálních i homosexuálních jedinců je aktivace stejná. Vysoce rozšířené je pytlačení v lásce, jemuž jde o získávání zdrojů, získávání genů, změnu partnera, trénink dovedností, manipulaci vlastním partnerem. USA: vzorek populace ve věkovém rozmezí 30 – 65 let o pytlačení, jehož cílem mělo být získání dlouhodobého partnera, se aspoň jednou v životě pokusilo 60% mužů a 53% žen. Krátkodobý sexuální vztah byl cílem pytlačení pro 60 % mužů a 38% žen. Úspěšně odloveno bylo z již existujícího dlouhodobého vztahu do jiného dlouhodobého vztahu 67% mužů a 41% žen Odlov ke krátkému sexuálnímu vztahu se zdařil u 40 % mužů a 41 % žen. Podobné podíly v Číně, na Tajvanu, v Israeli, Turecku, Řecku, Chorvatsku, Slovinsku, Polsku, Portugalsku, Německu, ve Francii, Anglii a Kanadě. Velmi bolestná je ztráta milovaného partnera. Mapa nenávisti má s mapou akutní romantické lásky společné uzly: putamen a insulu.
25 Tvořivost
Tvořivost je vedle moudrosti pravděpodobně jedna z nejoceňovanějších lidských vlastností. Definice tvořivosti říká:
„Dílo nebo řešení problému se považuje za tvořivé do té míry, do jaké je jak novým, tak vhodným, užitečným, správným a cenným řešením zadaného úkolu, a zároveň do jaké míry úkol je spíše heuristický (objevný, vyžadující nový druh řešení), než algoritmický (známý, s rutinním řešením)… Kritéria, podle nichž se rozlišují činy tvořivé od méně tvořivých, jsou novost, relevance a spontaneita. Výtvor nebo odpověď jsou tvořivé do té míry, v níž se příslušní odborníci nezávisle shodnou na tom, že jsou tvořivé. Příslušní odborníci jsou lidé obeznámení s oborem, v němž se objevilo řešení problému nebo vzniklo dílo.“
Klíčově významné jsou dovednosti mající vztah k doméně, v níž je jedinec tvořivý (kupříkladu doména fyzika se odlišuje od domény biologa), dále dovednosti mající vztah k samotné tvořivosti a motivace. Pojem tvořivost byl užit v ne-teologickém smyslu prvně v 17. století, vztahoval se k umění, později k vědě, nyní se vztahuje pravděpodobně ke všem oborům lidské činnosti včetně naprosté každodennosti. Lze totiž rozlišovat „velkou“ a „malou“ tvořivost. První se týká největších jmen umění a vědy, druhá „obyčejných“ lidí. Patrně jde o kontinuum, jehož součástmi jsou každodenní inovace v běžné činnosti, například řemeslné, dále transformující učení definované jako nová a osobně významná interpretace zkušeností, činů a událostí, následuje profesionální, expertní tvořivost, která bývá významná a vlivná ve své době a nakonec tvořivost „mimořádná“, charakterizující velká jména všech oborů lidské činnosti. Nejčastější otázky, které si klade současný výzkum tvořivosti, se týkají její (neuro)psychologie, například testování, dále vztahu tvořivosti a inteligence, vztahu tvořivosti k vědomým a nevědomým procesům, vztahu tvořivosti a funkčních systémů mozku, neboli neuronální úrovně, v plenkách je genetika tvořivosti, dlouho studovanou otázkou je vztah tvořivosti a duševních onemocnění, zajímavé jsou sociální limity tvořivosti (3, 14, 31). Existují „globální“ teorie tvořivosti opírající se o obecné vlastnosti funkce mozku nebo jejich obecné ovlivňování a „lokální“ teorie tvořivosti zkoumající například funkci přenašečových systémů mozku, náladu, nebo architekturu jednotlivých funkčních systémů (11)
Torranceův test a investiční teorie tvořivosti
Testy tvořivosti vytvořil E. Paul Torrance r. 1966 (Torrance Tests of Creative Thinking, TTCT; 39,40), upraveny byly v letech 1974, 1984, 1990 a 1998. Mají slovní a obrázkovou podobu. Torranceova definice říká, že tvořivost je
„proces, v jehož průběhu se stáváme vnímaví na problémy, nedostatky, mezery ve znalostech, chybějící prvky, disharmonie atd., proces určování obtíží, hledání cest jak je řešit, tvorby domněnek nebo formulace hypotéz vysvětlujících nesnáze, testování a opakovaného testování těchto hypotéz, jejich modifikace a znovu opakovaného testování a nakonec sdělení výsledku.“ (39).
Ve zkušených rukách je test dobrým nástrojem identifikace a vzdělávání nadaných jedinců, zejména dětí (21). Sternberg a Lubart (33, 36) jsou autory „investiční“ teorii tvořivosti (investment theory) podle níž je tvořivost dána splýváním šesti odlišných nicméně vzájemně propojených „zdrojů“: intelektu, znalostí, způsobu myšlení, osobnosti, motivace a prostředí. Klíčovou intelektovou dovedností je schopnost vidět problém novým způsobem, vymknout se z mezí daných konvenčním myšlení. Většina studií zdůrazňuje vztah divergentního myšlení a tvořivosti, i přes obtíže spjaté s měřením divergence myšlení; 35). Další součástí je schopnost, které myšlenky stojí za sledování a které nikoli, jakož i praktická dovednost a tou je umění „prodat“ nápad.
Dědičnost a gender
Existují rodokmeny vysoce tvořivých lidí. Příkladem je 20 vynikajících hudebníků v 8 generacích (1550 – 1800) rodiny Bachovy, rodina Van Eyckova, Belliniho, Tizianova, Monetova, Coleridgeova, Tennysonova, Wordsworthova, Galtonova, do níž patřili Erasmus a Charles Darwin jakož i rodina Huxleyova . Vyšší míra tvořivosti se dokazuje u lidí, kteří jsou příbuzní spisovatelů (2). Existuje větší počet podob tvořivost, z čehož plyne podobně jako v případě inteligence teoretický „obecný faktor tvořivosti“. Francis Galton mylně předpokládal, že je (geniální) tvořivost mužskou záležitostí. Menší prevalence této vlastnosti u žen je však spíše podmíněna sociokulturním tlakem. O míře tvořivosti pravděpodobně nerozhoduje gender, ale „stupeň pomužštění“. Například hudební tvořivost koreluje s relativně nízkou hladinou testosteronu u mužů a relativně vysokou hladinou u žen. Tvořivost a inteligence
Desetiletí výzkumu prokazují, že je vazba mezi inteligencí a tvořivostí kupodivu poměrně slabá. Klasická práce z r. 1965 zkoumala soubor 151 dětí a dokázala jen slabou korelaci mezi deseti měřítky tvořivosti a stejným počtem měřítek inteligence a míry úspěchu ve škole (r = 0.09). Nový typ statistické analýzy těchto dat, a to analýza latentních proměnných, což je metoda, která v době vzniku uvedené studie neexistovala, zjistila, že je korelace mezi inteligencí a tvořivostí vyšší, než byla zjištěna původně. Doložila ji ve výši r = 0,9 (34). Inteligence je, zdá se, pro některé druhy tvořivosti podmínkou nutnou, nikoli postačující. Teorie prahu (treshold theory) dokazuje slabší vztah mezi inteligencí a tvořivostí pro IQ vyšší než 120 než pro IQ nižší než je tato mez. Vědci ověřovali tuto teorii na reprezentativním vzorku 1328 německých studentů různých druhů škol včetně škol pro mimořádně nadané děti. Inteligence byla testována testem dynamické (fluid) inteligence a Berlínským testem struktury inteligence, který hodnotí paměť, rychlost zpracovávání informace, a tvořivost ve třech doménách. Teorii prahu se nepodařilo dokázat. Inteligence a tvořivost jsou množiny, které se překrývají: existují vysoce inteligentní lidé, kteří tvořiví nejsou. Pro tvořivost je vyšší inteligence podmínkou nutnou, nikoli postačující. Tvořivost má vztah k mimořádnému talentu, obvykle k jedné doméně, například matematice nebo hudbě, v těchto směrech se projevuje často od adolescence. Předpokládá se, že míru tvořivosti zvyšuje bilingvalismus. Mechanismus je nejasný. Někteří badatelé (13) vyšli z úvahy, podle níž zvládání víc než jednoho jazyka vede lidi ke kognitivní kontrole, která mohutně ovlivňuje zpracovávání informací mechanismem „shora dolů“ (top-down).
Existuje tvořivá osobnost?
Mezi vlastnosti osobnosti charakterizující tvořivé osobnosti patří otevřenost vůči novým zkušenostem, pečlivost, nekonvenčnost, dominance, sebedůvěra, autonomie, nápaditost, hostilita, impulzivita, vytrvalost, asocialita, ctižádost a vyšší míra psychoticismu v Eysenkově typologii. Tvořivá osobnost tedy existuje. Tvořiví vědci bývají svědomití a pyšní, umělci spíše úzkostní, emočně labilní, asociální a mají vyšší míru Eysenkova psychoticismu. Jakmile tvořiví lidé tvoří, bývají svou činností pohlceni, jsou cílevědomí, ulpívaví, tvoření je jim odměnou a slastí.
Funkční systémy mozku a genetické podklady
Přehledy a metaanalýzy studií tvořivosti, které užily zobrazovací metody, jsou ve výsledcích rozpačité. Rozbor 45 těchto studií doložil, že jejich výsledky nejsou vzájemně slučitelné (5, 8). Naproti tomu výsledky jednotlivých studií působí optimističtěji. Vyšetření 100 lidí, z nichž bylo 40 umělců a/nebo vědců oceněných národní nebo mezinárodní cenou, užilo Torranceův test tvořivosti a vyšetření funkční zobrazovací metodou mozku - jednofotonovou emisní tomografií. Míra tvořivosti dána činností neuronálních sítí slučujících smyslové vnímání, volní rozhodování, poznávání, emotivitu a sebeuvědomování (4, 10, 15, 18, 22, 23, 37, 38). Výzkum genetických podkladů tvořivosti je v plenkách. Pilotní studie identifikující první kandidátské geny tvořivosti je z r. 2006 (7, 20, 30, 41).
Tvořivost a duševní onemocnění
„Génius, který by neměl alespoň nádech šílenství, neexistoval“, je výrok Aristotelův. Zájem o vztah tvořivosti a duševních onemocnění je tedy pradávný. Zkoumání probíhá ve dvou větvích: část studií hledá psychiatrická i neurodegenerativní onemocnění a poruchy osobnosti u mimořádně tvořivých jedinců, užívá při tom strukturovaný diagnostický pohovor nebo analyzuje biografie. Jedna z nejstarších prací tohoto druhu je z r. 1931. Zabývala se více než 800 lidmi považovanými za geniální. Zjistila vysokou prevalenci různých duševních onemocnění, zcela zdraví lidé byli menšinou. Další známá studie zkoumala 294 vysoce nadaných umělců a vědců narozených v německy mluvících oblastech v rozmezí let 1650 – 1900. Došla k závěru, že se mezi vysoce nadanými jedinci vyskytují psychopatologické změny častěji než v kontrolní populaci. V Iowské studii se prokazuje vyšší riziko afektivních poruch, zvláště bipolárního onemocnění u 30 spisovatelů. Další práce došla ke stejnému závěru u 47 spisovatelů britských. V průběhu bipolárního onemocnění se střídají obvykle delší fáze chorobného smutku, deprese s fázemi riskantní patologické rozjařenosti a nápadně dobré nálady. Ludwig užil biografická data uveřejněná v The New York Times Book Review uveřejněná v rozmezí let 1960 – 1990 a volil soubor 1005 jedinců. Doložil vyšší výskyt bipolárního onemocnění, onemocnění z okruhu schizofrenie a deprese. K testování vztahu tvořivosti a duševních onemocnění byly užity švédské národní registry s dlouhodobě registrovanými daty souboru 300 000 lidí. Umožňují určit lidi ve „tvořivých povoláních“: například vědce, univerzitní učitele, fotografy, designery, herce, hudebníky, skladatele, spisovatele, a lidi v povoláních, která takto tvořivá nejsou. Kromě toho umožňují určit výskyt schizofrenie, bipolárního onemocnění a unipolární deprese, v jejímž průběhu stonají lidé jen depresivními fázemi. Data rovněž dovolují určit nemocné lidi a jejich příbuzné. Lidé s bipolárním onemocněním a zdraví sourozenci lidí se schizofrenií nebo bipolárním onemocněním se objevovali mezi lidmi z „tvořivých“ povolání častěji, než v kontrolní skupině. Výskyt lidí trpících schizofrenií nebyl v „tvořivých“ povoláních v porovnání s kontrolní skupinou vyšší, objevoval se však s vyšším než očekávaným výskytem v podskupině umělců. Výskyt lidí s unipolární depresí ani jejich sourozenců ve skupině „tvořivých“ povolání vyšší nebyl.
Meze tvořivosti
V provokativní studii si šéfredaktor časopisu Medical Hypotheses B. G. Charlton položil řečnickou otázku: „Proč jsou moderní vědci tak nudní, nezáživní, tupí, nezajímaví…(dull)?“ a hned si na ni odpověděl: „Současná věda si vybírá lidi vytrvalé a sociálně přizpůsobivé na úkor inteligence a tvořivosti.“ Soudobá organizace vědy podle Charltona nemilosrdně likviduje lidi zajímavé a s představivostí. Na všech stupních výcviku a kariérního postupu volí jedince, u nichž převažuje Svědomitost (Conscientiousness) a Přátelskost (Agreeableness), což jsou rysy pětirozměrového modelu osobnosti (Velké pětky, Big Five). Vědecké revoluce však kromě píle, svědomitosti a vysokého IQ vyžadují vysokou míru tvořivosti a ta v korelaci se Svědomitostí příliš není. Naopak: tvořivost je v korelaci se střední úrovní rozměru označovaného v Eysenckově modelu osobnosti nepříliš šťastným pojmem Psychoticismus. Tento rozměr slučuje sobeckost, nezávislost na skupinových normách, impulzivitu, vyhledávání senzací včetně poznávacího stylu charakterizovaného plynulou asociativní tvorbou myšlenek. Sociopolitické vztahy v současné vědě však vybírají ve směru vysokého skóre Svědomitosti a Přátelskosti a vyžadují nízké skóre Psychoticismu včetně nízké tvořivosti. Charlton si je vědom, že by jeho názor dovedený do praxe znamenal vysoký výskyt nadaných šarlatánů a podvodníků, obranu vidí v oddanosti transcendentní hodnotě pravdy. Jak ji zavést do široké praxe neuvádí. Charltonově úvaze odpovídá výsledek experimentu. Předpokládá se, že úspěšné inovace závisí na vzniku tvořivých myšlenek. Čím je jich víc, tím vyšší je pravděpodobnost výběru velmi dobrého nápadu. Výzkum však doložil, že lidé ideje nevolí optimálně. Vědci dokázali (31), že lidé z jejich souboru volili ideje považované za proveditelné a žádoucí a to na úkor originality. Výslovné instruování pokusných osob jak volit tvořivé nebo originální myšlenky efektivitu volby zlepšilo, současně však snížilo u pokusných osob jak pocit uspokojení, tak výši hodnocení volených myšlenek. Přehled: Tvořivost. In: Koukolík F. Češi. Pro jsme kdo jsme, a jak dál. 2. vydání Galén, Praha 2016, 26 Stárnutí
Celková entropie uzavřeného termodynamického systému s časem roste, až dosáhne maximální hodnotu. Společně se šipkou času pravděpodobně jde o fundamentální princip stárnutí. Existuje patologické, normální a úspěšné stárnutí. Příklady patologického stárnutí Alzheimerova nemoc Vaskulární demence Frontotemporální lobární degenerace Patologické stárnutí nemusí znamenat ztrátu tvořivosti: Chillida, de Kooning, kazuistika vědecké pracovnice s FTD Normální stárnutí Má sociální, neuropsychologické a neurobiologické evoluční parametry Platí: „užívej, nebo o to přijdeš“, „užívej, můžeš to zlepšit“. Úspěšné stárnutí charakterizuje: výkonnost, tvořivost, autonomie Příklady Michelangelo, Goethe, Wiener, Mayr Úspěšné stárnutí má neuronální korelát Paradox stárnutí Na jedné straně je stárnutí spjato s představou zástavy růstu duševních schopností a postupného chátrání, na druhé straně s představou moudrosti: moudří lidé bývají obvykle starší lidé. Existuje „moudrost“ Fyletická: ryby – plazi – savci …: zadrátovaná natvrdo Druhová: symbolické systémy, zadrátované „podklady“ Skupinová, profesní: skupiny, zadrátované „podklady“ Individuální: zadrátované „podklady“ Genialita je vrcholem talentu, moudrost je vrcholem kompetence. Pro kognitivní rezervu jsou klíčové komplexy deskriptivních i preskriptivních znalostí To samé platí pro kognitivní stránku moudrosti. Emoce a stárnutí
Zdraví starší lidé bývají emočně vyrovnanější díky lepší kognitivní kontrole emocí. Staří lidé odpovídají na negativní situace méně než lidé mladí, lépe ignorují irelevantní negativní podněty, pamatují si víc positivních než negativních informací Méně je ovlivňují interoceptivní informace, lépe regulují emoce Atrofie PF oblastí, které jsou uzly emočního mozku, je menší než ostatních PF oblastí Na druhé straně mají starší lidé častěji vaskulárně poškozenou prefrontální bílou hmotu, takže je víc ohrožuje deprese Starší lidé lépe zvládají víceznačnost a nejednoznačnost.
Cesta k definici moudrosti
Delfská metoda ve 2 fázích (Meeks a Jeste) 1. fáze 53 položek hodnocených Likertovou stupnicí 1 – 9 (jistě ne – jistě ano), položky se tázaly na vlastnosti inteligence, moudrosti a spirituality Z 57 mezinárodních expertů dotázaných e-mailem odpovědělo 30: Inteligence, moudrost a spiritualita se lišila ve 49 z 57 položek. Moudrost se odlišovala od inteligence ve 46 ze 49 položek. Moudrost se odlišovala od spirituality v 31 ze 49 položek. 2. fáze Definice moudrosti na základě výsledků fáze 1 voleno 12 položek 1a Moudrost je osobní vlastnost 1b Moudrost popisuje skupinovou/sociální kvalitu 2a Moudrost je znak, který má specifické složky 2b Moudrost je konvenční označení skupiny žádoucích znaků 3a Moudrost je výlučně lidský znak 3b Moudrost mají i nižší živočiši 4a Moudrost je kulturně specifická 4b Moudrost je univerzální 5a Moudrost je forma pokročilého vývoje poznání 5b Moudrost je forma pokročilého vývoje poznání a emotivity 6a Moudrost je vzácná kvalita 6b Moudrost je v populaci distribuována normálně podobně jako inteligence nebo výška 7a Moudrost je vrozená 7b Moudrost je podmíněna zkušeností 8a Moudrost je stabilní 8b Moudrosti se je možné naučit 9a Moudrost roste s věkem 9b Moudrost nemá k věku vztah 10a Moudrost je možné měřit 10b Moudrost měřit nelze 11a Moudrost je možné nejlépe posoudit studiem jedincova chování 11b Moudrost je možné nejlépe posoudit studiem jedincových myšlenkových procesů 12a Jednoho dne bude možné zvýšit moudrost užitím farmak 12b Nikdy nebude možné zvyšovat moudrost užíváním farmak Výsledek Moudrost je: výlučně lidská vlastnost forma pokročilého vývoje poznání a emotivitypodmíněná zkušeností osobní vlastnost vzácná přibývá s věkem lze ji měřit pravděpodobně nepůjde farmakologicky zvyšovat Složky moudrosti jsou: Prosociální postoje a chování Sociální rozhodování a pragmatická znalost života Emoční homeostáza Reflexe, pochopení sama sebe Pochopení relativity hodnot, tolerance Pochopení a zvládání nejistoty, víceznačnosti Vztah moudrosti a štěstí Přesnější a moudřejší pohled na skutečnost míru štěstí snižuje? Internetový výzkum 7037 holandských respondentů Moudrost měřená Trojrozměrnou stupnicí moudrosti poznávací rozměr reflexivní rozměr (skutečnost je mnohotvárná) soucit vysvětlila 9,2% rozptylu pocitu hédonického štěstí. Jde tedy o mírnou positivní korelaci. Moudrost je významnější než štěstí jen pro lidi se základním vzděláním.
27 Západ a Východ (kulturní neurověda)
Existuje 168 definic kultury. Jednoduchá současná říká: kultura je Informace schopná ovlivnit chování jedinců získávané od dalších příslušníků svého druhu učením, napodobováním a dalšími formami sociálního přenosu. Pojem informace je v této souvislosti chápan velmi široce, u lidí zahrnuje ideje, znalosti, různé druhy víry a přesvědčení, dovednosti i postoje. Antropologická definice: kultura je komplex hodnot, chování, přesvědčení, chování, tradic a dovedností spjatých s nějakou populací, často v nějaké době a místě. Sociální kultura: sdílená pravidla sociálního chování a sociální instituce Subjektivní kultura: sdílené myšlenky, ideje, poznatky, druhy přesvědčení a hodnoty. Kultura se netýká výlučně lidí, ale i některých druhů sociálně žijících živočichů, například šimpanzů, kytovců, některých ptačích druhů, dokonce se mluví o rybách. Vyvíjí se souběžně s mírou sebe-uvědomování (jáství). Kulturní neurověda interdisciplinární výzkumný směrslučující kulturní psychologii, neurovědy, neurogenetiku, vysvětlující jak z neurobiologických procesů, například genové exprese a funkce mozkuvznikají kulturní hodnoty, praktiky a druhy přesvědčení stejně jako mechanismy, jimiž kultura ovlivňuje neurobiologické procesy v makro- i mikročasových intervalech.
Příklad Persistence laktázy: šíření alely -13910 C / T, 7500 let před současností společně se šířením chovu dobytka produkujícího mléko. Srpková anémie. 10 alel asociovaných s diabetem II. Tyou Zamítnutí klasické lineární vývojové představy divošství - barbarství - civilizace Analogie mezi biologickou a kulturní evolucí Kulturní evoluce je darwinovský proces: výběrové udržování výhodných, kulturně přenášených variant společně s neselektivními procesy (např. drift) Charles Darwin, Richard Dawkins (1976) a dvě desítky světových autorů. Kulturní nika – přežití lidského druhu. Koevoluce genů a kultury (dvojí dědičnost, dual inheritance). Adaptivní chování je výsledek dvou interagujících a komplementárních procesů a to genetické a kulturní selekce. Kulturní znaky mohou být adaptivní (i maladaptivní) objevují se díky tlakům prostředí, které jsou v různých místech a dobách různé Tlak prostředí nejen selektuje adaptivní znaky, vede také k tvorbě nik Klasický příklad je tolerance laktózy daná koevolucí mezi chovem hovězího dobytka (proteiny kravského mléka) geny kódujícími lidskou laktázu Koevoluce genů a chování je jasná méně. Mylná dichotomie geny – kultura. Mezi geny a kulturou je interakce. Vznik, rozšiřování a přijetí kulturních hodnot a jejich užívání Kulturní hodnoty a úlohy: činnost vytvořená za cílem dosahování kulturních hodnot. Opakované zapojení ve vybrané množině kulturních úloh. Neuroplasticita: tvorba kulturně utvářených neuronálních aktivit. V případě potřeby užití kulturně předepsaných chování. Vybudování vlastní identity a reputace v lokální komunitě. Biologická adaptace měřená reprodukčním úspěchem.
Problém s experimenty WEIRD : western, educated, industrialized, rich, democratic Velké industrializované společnosti Západ: USA, Kanada, západní Evropa Východ: Japonsko – Čína Malé společnosti nevelká etnika žijící na pěti kontinentech a malých ostrovech Rozdíly ve zrakovém vnímání, míře spravedlivého chování, kooperaci, prostorovém myšlení, kategorizaci a usuzování, rozhodování, způsobu myšlení, sebepojetí i heritabilitě IQ Sevřené a uvolněné kultury (tightness – looseness) striktní dodržování sociálních norem vs vyšší tolerance vůči narušování sociálních norem Výsledek populační denzity, nedostatku zdrojů, teritoriálního ohrožení, chorob Míra ekologického ohrožení je predikcí sevřenosti – uvolněnosti kultury Frekvence S (short) alely genu kódujícího serotoninový transportér (5-HTT) předpovídá ospravedlnění morálního chování. Lidé v sevřené kultuře jsou citlivější vůči sociálním normám což je funkcí prevalence S- alely. Lidé v uvolněné kultuře jsou méně citlivější vůči sociálním normám což je funkcí prevalence L- alely (long). Jde o marker, nikoli příčinu. Kultury individualistické (independentní) – Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) Kolektivistické (interdependentní) – Konfucius (552/1 – 479 př. n. l. Mezi vyhraněnými příslušníky těchto kulturních okruhů existují experimentálně doložené rozdíly Percepce a rozhodování Rozlišování tváří a tvářových výrazů týkajících se vlastní a cizí skupiny Typů osobnosti Pocitu štěstí Distribuce alel 5-HTT, MAOA µ MAO-A odpovídá rozdílu mezi individualistickým a kolektivistickým kulturním okruhem. Zpracovávání jazyka Zpracovávání čísel Postoj k pravdě a lži ve vztahu k jedinci a skupině Zpracovávání strachu a bolesti Empatické prožívání bolesti ve vztahu k vlastní a cizí skupině Prožívání neuronálního Self : Independentní sebe-konstrukce (self-construal): sklon chápat sebe sama jako autonomní, vymezenou bytost. Důraz na nezávislost a unikátnost sama sebe, svého Jáství (Self) Interdependentní sebe-konstrukce (self-construal): sklon chápat sebe sama jako bytost propojenou a překrývající se s blízkými lidmi důraz na uchovávání blízkých vztahů a harmonie ve skupině |
|
||
|
Poslední úprava: Mgr. Alena Vlasáková, DiS. (08.11.2013)
Doporučuji, aby se posluchači předem seznámili s Brodmanovou mapou, názvoslovím korových závitů a rýh mezi nimi, Talairachovými souřadnicemi a elementárními poznatky zobrazovací metod ? CT, MR,fMR, PET |