Lectures are focused on leading European museums and galleries. The aim is to present the circumstances of the founding of individual collections, the main donors, the director, the progress of the acquisition activity and their gradual access to the public. The architectural appearance of the individual buildings that have undergone structural modifications during their existence will not be overlooked; attention will also be paid to the development of the nature of installation and presentation activities. The oldest public art collections include the Museum of History in Rome, opened in 1734 in the Palazzo Nuovo area of the Capitol. A collection of ancient sculpture works was presented here. The British Museum in London was, on the contrary, established thanks to parliamentary support. In addition to the numerous natural collections that have been gradually divorced, and eventually found backgrounds in its own Natural History Museum, the British Museum also boasts significant antique pieces, whether from the original collection of Charles Townley or a collection the original Feidi friezes and the Metop of the Athenian Parthenon, brought to England by Lord Elgin in 1802; also remarkable is the unique collection of antique vases gathered by Sir William Hamilton. History of the Uffizi Gallery in Florence is immensely interesting. The origins of this art collection are firmly connected with the Medici family. After the extinction of the last male descendant of Giana Gaston de Medici († 1737), his sister Anna Maria Luisa proved her agreement - the so-called Family Pact approved by the new Grand Duke of Tuscany, Franz Stephen of Lorraine in 1737. The aim of this agreement was to preserve the Medici collections in Florence is to the public and, above all, to prevent their exports outside the borders of Tuscany. Protecting works of art and preventing the export of ancient works from Rome and its surroundings were also celebrated by the Popes. Klement XIV. In 1770 he decided to establish a museum, now referred to as the Vatican Museum, within the framework of the Papal Palace, where he directed numerous works of art that gradually increased the prestige of this papal collection. During the 18th century, a number of originally royal or aristocratic collections were open to the public, including Dresden, Düsseldorf, and Kassel. For the reign of Empress Maria Theresa and Joseph II. the Habsburg collections were made available to the public in Vienna's Belvedere, where the works were transferred to the newly-built Museum of Art History (1872-1891) at the Ringstrasse. An important chapter in the history of public museums is the Musée du Louvre in Paris.n connection with the consequences of the Great French Revolution, the original "royal collections" were transformed into collections of "art" belonging to the "French nation." During Napoleon's reign, he was Dominique Vivant Denon, the director of the Museum, whose aim was to create and present the most glamorous collection of art works from all over the world. As a result of Napoleon's campaign, unique artefacts came to Louvre. After the fall of the Empire in 1815, a contradiction was struck between the idea of preserving a "comprehensive, centralized collection of the best examples of works of art and the rights of individual national states on their own cultural heritage that Napoleon's army captured. Despite the many works of art returned, the Louvre remained a leading museum institution and during the 19th century served as a model for many newly founded museums and galleries, including the Prada in Madrid, whose original royal collections were, besides the traditional Italian and Dutch masters, also concentrated on the "national" Spanish masters . In 1824, the National Gallery in London was established, which was already designed as an exclusively galley architectural building. The Munich Glyptotheque, built in 1816, was designed as a museum object designed exclusively for the collection of antique works collected by the Bavarian Crown Prince Ludwig Bavarian. Here, in the years 1826-1836, the construction of Pinakothek was completed by Lea von Klenz. In addition to the character of the individual collections and the shape of the exhibition buildings, the museum and gallery collections in the political and historical context will also be highlighted.
Last update: Jarošová Markéta, PhDr., Ph.D. (10.09.2021)
Přednášky jsou zaměřeny na přední evropská muzea a galerie. Cílem je představit okolnosti založení jednotlivých sbírek, hlavní donátory, ředitele, průběh akviziční činnosti a jejich postupné zpřístupnění veřejnosti. Nebude opomenuta ani architektonická podoba jednotlivých objektů, které v průběhu své existence procházely stavebními úpravami; v pozornosti zájmu bude rovněž vývoj charakteru instalační a prezentační činnosti. K nejstarším veřejně přístupným uměleckým sbírkám patří Kapitolská muzea v Římě, která byla otevřena v roce 1734 v prostorech Palazzo Nuovo na Kapitolu. Prezentována zde byla zejména kolekce antických sochařských děl. Tyto „starožitnosti“ byly hojně vykopávány v rámci archeologických průzkumů průběžně od renesančního období. Značnou část sbírky antických děl odkoupil papež Klement XII. od kardinála Alesandra Albaniho právě za účelem prezentace těchto „římských uměleckých pokladů“ veřejnosti. Britské muzeum v Londýně bylo naopak zřízeno díky podpoře ze strany parlamentu. Vedle početné přírodovědecké sbírky, která se postupně vydělila, a nakonec našla zázemí ve vlastní specializované instituci (Natural History Museum), se rovněž Britské muzeum pyšní významnými antickými díly, ať už z původní kolekce Charlese Townleyho (např. Myronova slavná socha Discobola) nebo sbírkou původních Feidiových vlysů a metop z athénského Parthenonu, které do Anglie přivezl lord Elgin v roce 1802; pozoruhodná je zde rovněž unikátní kolekce antických váz, kterou nashromáždil Sir William Hamilton. Vedle antických děl se do sbírek dostala celá řada uměleckých artefaktů z Blízkého Východu, stejně tak i díla asijského, afrického či amerického původu. Britské muzeum se jako první z muzejních sbírek vyznačovalo celosvětovým záběrem. Nesmírně zajímavé jsou dějiny Galerie Uffizi ve Florencii. Počátky této umělecké sbírky jsou pevně spjaty s rodem Medici. Architektonickou stavbu, která ovšem původně nebyla určena pro galerijní účely, navrhl Giorgio Vasari. Z hlediska dokumentace sbírky se proslavil Anton Francesco Gori, který byl pověřen katalogizací sbírkových předmětů prostřednictvím grafických listů, které byly postupně v letech 1731–1766 vydány ve dvanácti svazcích jako tzv. Museum Florentinum. Po vymření posledního mužského potomka Giana Gastona de Medici (†1737) dokázala jeho sestra Anna Maria Luisa prosadit dohodu – tzv. Rodinný pakt, kterou schválil nový velkovévoda toskánský František Štěpán Lotrinský v roce 1737. Cílem této dohody bylo uchovat medicejské sbírky ve Florencii, zpřístupnit je veřejnosti, a především zabránit jejich vývozu mimo hranice Toskánska. Ochranou uměleckých děl a zabráněním vývozu antických děl z Říma a jeho okolí se proslavili rovněž papežové. Klement XIV. se v roce 1770 rozhodl založit v rámci papežského paláce muzeum, dnes označované jako Vatikánská muzea, kam směřovala početná umělecká díla, která postupně zvýšila prestiž této papežské kolekce. V průběhu 18. století byla veřejnosti zpřístupněna řada původně královských či aristokratických sbírek, mezi nimiž umělecké kolekce v Drážďanech, Düsseldorfu, Kasseli. Za panování císařovny Marie Terezie a Josefa II. byly veřejnosti zpřístupněny sbírky Habsburků ve vídeňském Belvederu, odkud pak byla díla převezena do nově vybudovaného Uměleckohistorického muzea (1872–1891) na Ringstrasse. Významnou kapitolu v dějinách veřejných muzeí představuje Musée du Louvre v Paříži. V souvislosti s důsledky Velké francouzské revoluce došlo k transformaci původních „královských sbírek“ na sbírky „umění“, které přísluší „francouzskému národu.“ V době vlády Napoleona zastával funkci ředitele muzea Dominique Vivant Denon, jehož cílem bylo vytvořit a veřejně prezentovat nejskvostnější sbírku uměleckých děl z celého světa. V důsledcích Napoleonova tažení přicházely do Louvru unikátní umělecké artefakty. Po pádu impéria v roce 1815 se řešil rozpor mezi myšlenkou zachovat „komplexní centralizovanou sbírku“ nejlepších příkladů uměleckých děl a právem jednotlivých národnostních států na své vlastní kulturní dědictví, které Napoleonova vojska ukořistila. Přes řadu navrácených uměleckých děl Louvre zůstal přední muzejní institucí a v průběhu 19. století sloužil jako vzor pro mnohá nově zakládaná muzea či galerie, včetně madridského Prada, jehož původní královské sbírky byly vedle tradičních italských a nizozemských mistrů soustředěny rovněž na „národní“ španělské mistry. V roce 1824 byla založena Národní galerie v Londýně, která již byla projektována jako výlučně galerijní architektonický objekt. I mnichovská Glyptotéka, budována od roku 1816, byla projektována jako muzejní objekt určený výhradně k prezentaci kolekce antických děl, kterou shromáždil bavorský korunní princ Ludvík Bavorský. Tu pak v letech 1826–1836 doplnila výstavba Pinakotéky podle projektu Lea von Klenze. Vedle charakteru jednotlivých sbírek a podobě výstavních budov bude rovněž poukázáno na významnou roli těchto muzejních a galerijních sbírek v politicko-historickém kontextu.
Last update: Jarošová Markéta, PhDr., Ph.D. (10.09.2021)
|
