Znalost hloubky v porézní hornině, nebo stavebním materiálu, kde dochází k výparu (tzv. výparová fronta) je důležitá při studiu zvětrávacích procesů a popisu míst, kde ke zvětrávání již dochází nebo bude docházet. Jak solné, tak mrazové zvětrávání je vázáno právě na tuto hloubku výparové fronty – hranici mezi suchým (přesněji prostředí s reziduální vlhkostí) a vlhkým prostředím (přesněji prostředí s přítomností kapilární vody). Hranice mezi suchým a vlhkým prostředím je z hlediska měření vlhkosti téměř neznatelná, a proto je obtížné ji detekovat zcela nedestruktivními metodami, které vyžadují laboratorní podmínky. Současné metody k přímé detekci hloubky výparové fronty tak jsou z většiny značně destruktivní až na námi vyvinutý techniku (tzv. uranine-probe, CZ 308341 B6), která je minimálně destruktivní, spočívající ve vložení sondy s barvivem o průměru cca 2 mm do zájmového materiálu a následnou interpretací rozpuštěného barviva. Tato metoda je v současnosti funkční a používaná v geomorfologii, ale má dva nedostatky: (1) její použití v památkové péči je limitováno kvůli zabarvování studovaného materiálu, a (2) její použití není automatizovatelné (vyžaduje přítomnost člověka, který materiál měří). Cílem práce je vyvinout takový způsob měření výparové fronty vycházející ze současného patentu, který bude využitelný i v oboru památkové péče, tj. se sníženým rizikem zbarvení materiálu a optimalizovaný pro aplikaci na stavebních materiálech.
