Výpar z povrchu bez vegetačního pokryvu je řízen dvěma antagonistickými procesy - přítokem vody zevnitř materiálu (půdy, písku, porézní horniny) a potenciální evaporací jako vlastností atmosféry. Když je potenciální evaporace relativně silnější než přítok vody, dochází k podpovrchovému výparu, který vytváří v určité hloubce pod povrchem takzvanou výparovou frontu. Od této chvíle je rychlost odpařování z materiálu řízena difuzním tokem a je silně závislá na hloubce výparové fronty. Jedním z faktorů potenciální evaporace, které ovlivňují hloubku výparové fronty a tím rychlost odpařování, je rychlost a směr větru. I přesto, že existuje řada studií o tom, jak rychlost větru ovlivňuje rychlost výparu, literatura zaměřená na vztah mezi hloubkou výparové fronty a charakteristikami větru téměř neexistuje. V rámci práce budou kromě literární rešerše provedeny laboratorní příp. terénní experimenty s vybranými typy materiálů, které budou zpočátku nasyceny vodným roztokem a nechají se odpařovat při různých rychlostech větru různých směrů. Alternativou je pak studium vlivu oslunění. Práce bude probíhat ve spolupráci s Ústavem teoretické a aplikované mechaniky AV ČR a má potenciál významně přispět k poznání hydrodynamiky v aridních oblastech.
