ROLE ARMÁDY PŘI VYTVÁŘENÍ A UDRŽOVÁNÍ SEKULÁRNÍ TURECKÉ REPUBLIKY

• Název práce v češtině: ROLE ARMÁDY PŘI VYTVÁŘENÍ A UDRŽOVÁNÍ SEKULÁRNÍ TURECKÉ REPUBLIKY
• Název v anglickém jazyce: The role of army in creating and sustaining the secular Turkish republic
• Klíčová slova: Turecko, armáda, sekularismus
• Klíčová slova anglicky: Turkey, secularism, army
• Akademický rok vypsání: 2011/2012
• Typ práce: bakalářská práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra mezinárodních vztahů (23-KMV)
• Vedoucí / školitel: doc. PhDr. Vít Střítecký, M.Phil., Ph.D.

Seznam odborné literatury

Neperiodické zdroje:

BARAN, Zeyno. (2010). Torn Country: Turkey Between Secularism and Islamism. Stanford: Hoover Institution Press
ÇAĞAPTAY, Soner. (2006). Islam, Secularism and Nationalism in Modern Turkey: Who is a Turk? Lodnon: Routledge
ÇARKOĞLU, Ali – BARRY, Rubin. (2006). Religion and Politics in Turkey. London: Routledge
ÇARKOĞLU, Ali – BARRY, Rubin. (2003). Turkey and the European Union. London: Frank Cass Publishers
ÇARKOĞLU, Ali – KALAYCIOĞLU, Ersin. (2007). Turkish Democracy Today: Elections, Protest and Stability in an Islamic Society. London: I. B. Tauris
CIDDI, Sinan. (2009). Kemalism in Turkish Politics. London: Routledge
FULLER, Graham E. (2008). The New Turkish Republic: Turkey as a Pivotal State in the Muslim World. Washington: United States Institute of Peace
HALE, William. (1994). Turkish Politics and the Military. London: Routledge
HEPER, Metin et al. (1988). State, Democracy and the Military: Turkey in the 1980s. Berlin: de Gruyter
JENKINS, Gareth. (2001). Context and Circumstance: The Turkish Military and Politics. Oxford University Press
JUNG, Dietrich – PICCOLI, Wolfgango. (2001). Turkey at the Crossroads. London: Zed Books
KIESER, Hans Lukas. (2006). Turkey Beyond Nationalism. London: I. B. Tauris
KOONINGS, Kees – KRUIJT, Dirk. (2002). Political Armies. London: Zed Books
LANDAU, Jacob M. (1984.) Atatürk and the Modernization of Turkey. Colorado: Westview Press
LANDAU, Jacob M. Radical Politics in Modern Turkey. Jerusalem Academic Press
MANGO, Andrew. (1999). Atatürk. London: Murray
MÜLLER, Zdeněk. (2010). Islám a islamismus. Praha: Academia
ÖZBUDUN, Ergun. (2000). Contemporary Turkish Politics. London: Lynne Rienner Publishers
PIRICKÝ, Gabriel. (2006). Islám v Turecku. Praha: Libri
PIRICKÝ, Gabriel. (2006). Turecko. Praha: Libri
POPE, Nicole – POPE, Hugh. (2000). Turkey Unveiled: A History of Modern Turkey. Woodstock: Overlook Press
SAYARI, Sabri – ESMER, Yɪlmaz. (2002). Politics, Parties and Elections in Turkey.London: Lynne Rienner Publishers
TÜRSAN, Huri. (2004). Democratisation in Turkey: The Role of Political Parties. Brussels: P.I.E.-Peter Lang
USUL, Resul Ali. (2011). Democracy in Turkey. London: Routledge
ZÜRCHER, Erik J. (2004). Turkey: A Modern History. London: I. B. Tauris

Periodické zdroje:

ARAT, Yeşim. (1998). Feminists, Islamists, and Political Change in Turkey. Political Psychology. Vol. 19, No. 1, s. 105-128.
BROWN, James. (1989). The Military and the Society: The Turkish Case. Middle Eastern Studies. Vol. 25, No. 3, s. 387-404.
COOPER, Malcolm. (2002). The Legacy of Atatürk: Turkish Political Structures and Policy-Making. International Affairs. Vol. 78, No. 1, s. 115-128.
ÇANDAR, Cengiz. (2000). Atatürks Ambiguous Legacy. The Wilson Quarterly. Vol. 24, No. 4, s. 88-96.
COŞAR, Simten. (2007). Women in Turkish Political Thought: Between Tradition and Modernity. Feminist Review. No. 86, s. 113-131.
DAGI, Ihsan D. (1996). Democratic Transition in Turkey, 1980-1983: The Impact of European Diplomacy. Middle Eastern Studies. Vol. 32, No. , s. 124-141.
DAGI, Ihsan D. (2001). Human Rights, Democratization and the European Community in Turkish Politics: The Özal Years, 1983-1987. Middle Eastern Studies. Vol. 37, No. 1, s. 17-40.
HARRIS, George S. (1965). The Role of the Military in Turkish Politics. Middle East Journal. Vol. 19, No. 1, s. 169-176.
MANGO, Andrew. (1993). The Turkish Model. Middle Eastern Studies. Vol. 29, No. 4, s. 726-757.
MANGO, Andrew. (1983). Turkey: Democracy Under Military Tutelage. The World Today. Vol. 39, No. 11, s. 429-435.
MOMAYEZI, Nasser. (1998). Civil-Military Relations in Turkey. International Journal of World Peace. Vol. 15, No. 3, s. 3-28.
SALT, Jeremy. (1995). Nationalism and the Rise of Muslim Sentiment in Turkey. Middle Eastern Studies. Vol. 31, No. 1, s. 13-27.
TACHAU, Frank – HEPER, Metin. (1983). The State, Politics, and the Military in Turkey. Comparative Politics. Vol. 16, No. 1, s. 17-33.
WHITE, Jenny B. (2003). State Feminism, Modernization, and the Turkish Republican Woman. NWSA Journal. Vol. 15, No. 3, s. 145-159.
YESILADA, Birol Ali. (1988). Problems of Political Development in the Third Turkish Republic. Polity. Vol. 21, No. 2., s. 345-372.
ZUBAIDA, Sami. (1996). Turkish Islam and National Identity. Middle East Report. No. 199, s. 10-15.

Dokumenty:

Ústava Turecké republiky (dostupné na: www.anayasa.gov.tr )

Internetové zdroje:

Amnesty International ( www.amnesty.org )
Human Rights Watch ( www.hrw.org )

Předběžná náplň práce

Vymezení tématu:

Ve své práci se budu zabývat rolí armády v turecké politice, zejména její úlohou při udržování sekulárního státu moderního západního typu. Nejprve popíši základní principy kemalismu, politické ideologie, která stála za pozápadněním země po první světové válce, a obecněji základní kameny moderní turecké státnosti. V hlavní části práce se pak budu věnovat historii turecké republiky od jejího vzniku dodnes. Po jakémsi historickém východisku v podobě seznámení s hlavními Atatürkovými reformami za vlády jedné strany se – na pozadí celého kontinua uplynulých devíti dekád – budu podrobněji věnovat především armádním převratům z let 1960, 1971 a 1980, z nichž poslední přinesl současnou tureckou ústavu a započal období třetí republiky. Značnou pozornost budu dále věnovat procesu demokratizace a oslabování moci armády, který v Turecku probíhá mj. v souvislosti s usilováním země o členství v Evropské unii, a pokusím se předestřít možné dopady tohoto vývoje. Ve všech částech budu klást největší důraz na roli armády v daných událostech: na její pravomoci, její činy a jejich význam, přímý i nepřímý.


Cíl práce a hypotéza:

Turecko je často chápáno jako příklad úspěšně sekularizovaného islámského státu, v němž jsou - přes některé značné nedostatky - mnohá lidská práva a svobody v západním pojetí na vyšší úrovni, než ve velké většině zbytku části světa, jíž mnozí nazývají Dar al-Islam, „Dům islámu“. Oslnivá turecká „cesta na Západ“ v sobě však skrývá velmi zajímavý paradox: mnohá práva, která jsou z pohledu Západu základními hodnotami právního státu a atributy demokracie, zde byla nastolena a ochraňována armádou využívající nedemokratických a často násilných metod. S přibližováním Turecka k Evropě země podniká některé demokratizační kroky, mj. zmenšující armádní vliv – děje se tak ovšem za vlády konzervativní strany AKP, jejíž politika v souvislosti s historickou zkušeností vybízí k otázkám ohledně rizik probíhajícího procesu. Analýza turecké republiky je zajímavá z pohledu vnitřního i vnějšího. Jde o specifický případ vývoje státu s téměř absolutní muslimskou dominancí, sevřeného a jaksi váhajícího mezi dvěma civilisačními okruhy, svojí velikostí, silou i polohou vždy pro Evropu významného – kterýžto význam jen stoupá právě v souvislosti s přibližováním směrem k Evropě. Stejně tak se dá Turecko vnímat jako potenciální model pro ostatní islámské státy. Právě s tímto druhým pojetím se ale zároveň pojí nejvíce otázek: zejména je třeba se ptát, do jaké míry je turecká sekularizace závislá na moci armády a do jaké míry již zakořenila v tureckém lidu, zda armádní vliv a nedemokratické prvky turecké republiky byly a jsou nezbytné a v konečném důsledku přinášejí zemi – měřeno pohledem Západu - více „dobrého“ než „zlého“, a konečně zda není Turecko příliš specifickým hráčem mezi islámskými státy na to, aby se dalo vůbec teoreticky uvažovat o přenesení jeho modelu. Zatímco poslední z těchto otázek by vyžadovala samostatnou studii a dotknu se jí tedy spíše okrajově, první dvě budou tvořit jádro této práce. Základním cílem práce tedy bude zodpovězení otázky, do jaké míry je turecká sekularizace udržovaná „uměle“ armádou a jaká jsou rizika omezení armádní moci.


Metodologie:

Práce je jednopřípadovou studií. Nezávislou proměnnou je angažovanost armády v politickém dění (není ji tedy možné jednoznačně matematizovat, ale pokusím se vystihnout změny vojenského vlivu na pomyslném kontinuu). Závislými proměnnými jsou míra sekularizace státu (vyjádřená mírou liberalismu či naopak konzervatismu politických rozhodnutí), stav lidských práv a demokracie a míra identifikace obyvatelstva s ideou sekulárního prozápadního státu (vyjádřená mj. volebními výsledky).


Výzkumné otázky:

Hlavní výzkumnou otázku – význam role armády v udržování sekulárního Turecka a rizika plynoucí z omezení jejích pravomocí – rozvinu v následujících otázkách dílčích: Byl vztah vlivu armády a míry sekularizace státu vždy přímý? Vedly zvýšené armádní pravomoci a intervence do politiky spíše ke zlepšení (či zachování), nebo ke zhoršení stavu lidských práv a dlouhodobé demokracie? Byl vztah armády ke kemalistické ideologii v průběhu sledovaného období konstantní a konzistentní? Dá se říci, že vliv armády již stabilizoval sekulární ideu v turecké společnosti, takže může být bez vážnějších rizik opuštěn, nebo je i dnes nadstandardní vojenský vliv nezbytný jako „hráz islamismu“?